Raport kapitaana Pireta No3

Bruselský život Eurotrubce se nijak extrémně neliší od života běžného pražského trubce. S kuropěním vyskočit z postele, připravit zdravou eurobiosnídani, nachystat dětem vydatnou svačinu bez přívlastků, jemně probudit živitelku a pak dokopat drobotinu k pravidelnému školnímu eurobusu (www.eurobussing.com). Mimochodem, děti se vozí v Renaultových Irisbusech z Karosy, ale Sarkozymu to, pro všechno na světě, raději neříkejte. Pak nastává hlavní trubcův program, který trvá do půl čtvrté, dvakrát týdně do dvanácti. Občas je třeba něco vyřídit ve škole, například když si mne předvolala učitelka franštiny, samozřejmě rodilá Francouzka, ohledně učebních pomůcek pro holky. Má systém různobarevných normovaných desek a plastových obalů, které mi názorně předvedla (prvňáci žluté, třeťáci červené). Zároveň chce, aby na její hodiny měly děti extra penál s propiskou, obyčejnou tužkou, gumou a ořezávátkem. Ta dobrá žena si tedy vypůjčila od jednoho žáčka vybavení a ukazovala mi:

„Klára potřebuje tyto desky červené, tento obal červený, tento sešit červený. Toto je penál, toto je pero, toto je tužka, toto je guma, toto je ořezávátko, toto je červená pastelka.“

„Ano, paní učitelko, všechno zařídíme.“

„Julie potřebuje tyto desky žluté, tento obal žlutý, tento sešit žlutý. Toto je penál, toto je pero, toto je tužka, toto je guma, toto je ořezávátko, toto je žlutá pastelka.“

Sám nevím, jestli paní učitelka je obětí výuky na prvním stupni, nebo jestli to brala jako uvedení necivilizovaného východoeropana do problematiky základních školních pomůcek.

Školní nádvoří. Ráno a o přestávkách plné europotěru. Zdroj Piret2

Brusel Transport

Narozdíl od jiných kolegů zatím nemáme domácí zoo, takže odpadá venčení chlupatých parazitů. Nebudu tady dopodrobna rozebírat nákupy či jiné běžné domácí práce, takže můžu přejít rovnou k nadstavbě.

Po městě se dá cestovat různě, je zde metro, tramvaj, autobusy, dá se jezdit i vlakem. O automobilismu se nemá cenu rozepisovat. Překvapilo mne relativně málo cyklistů, ale s přibývajícím jarem se osměluje čím dál víc pedálů. Používám co možná nejvíc chůze, protože je to ideální prostředek pro poznání charakteru místa, je i víc času na poznávání a rozjímání. Na dlouhé cesty je samozřejmě nejlepší metro, kosmopolitní prostředek. Kosmopolitní je i zaměstnanecká politika, takže když jsem šel reklamovat jízdenku, která se chybně orazila, v informačním okénku jsem dostal na výběr mezi pákistánským horalem a marockým beduínem. Dal jsem přednost exotičtějšímu turbanu, předložil horalovi jízdenku a ukázalna chybu, načež ten dobrý muž mi plynnou paštunštinou vysvětlil celý reklamační postup, který naštěstí je v mě bližších jazycích (zdejší klasika FR/NL) i na žádosti, kterou mi nakonec dal.

Old England House - dnes Muzeum hudebních nástrojů. Zdroj Piret2

Albertina

V dlouhých dnech se zpravidla vydávám do Královské knihovny (www.kbr.be) studovat literaturu k disertaci, zejména tituly těžko dostupné doma. Knihovna stojí na úpatí vrchu (ano, vrchu!) nad historickým středem Bruselu, který dokonce nese vznosné jméno Mont des Arts (vlámsky Kunstberg), čili Hora umění. Jméno nese podle Muzea krásných umění, které stojí na vrchu brdku kolem Place Royal, v sousedství královského paláce. Cestou dolu směrem k městu je po pravé straně fascinující secesní budova Old England v anglickém stylu s Muzeem hudebních nástrojů. Prostor pod Mont des Arts byl v roce 1910 využit k bruselské jubilejní výstavbě. Po 2. světové válce byl prostor výstaviště na jedné straně zastavěn kongresovým palácem a na druhé straně budovou knihovny, která také nese jméno Albertina na počest krále Alberta I. Tato ušlechtilá postmoderní budova z let 1954-69 by mohla být klidně v erbu odpůrců blobu na Letné. Vzhled budovy nehyzdí jediná oblinka, vše je řešeno do zcela pravého úhle. Jediné neslohové křivky jsem nalezl až na pánských záchodcích, kde by asi čtverhranné instalace měly po použití následky na pánských oděvech, ale při troše snahy by se dalo vyřešit cokoli.

www.antikaplicky.be Zdroj Piret2

Legitimaci jsem si vyřídil on-line, paní v recepci mi udělala pouze fotečku a za 20 euro mám roční vstup. Ani občanku vidět nechtěli, což je téměř napováženou, neb na legitku je i přístup ke zvláštním tiskům a rukopisům. Hlavní čítárna funguje efektivně, u vstupu vyměníte legitimaci za číslo stolku u kterého usednete a to pak uvedete do objednávky, protože po vyřízení žádosti začne na stolku blikat kontrolka, že knihy jsou k dispozici. Knihy přicházejí během 20 minut. Pro škudlily: místo šatny jsou skříňky uzamykatelné za jedno euro. Nemaje vždy po ruce příslušný obnos, zkusil jsem mašince vnutit naši tvrdou pětikačku a proces proběhl hladce. Pro moralisty: mince je vratná, takže jsem panu králi nezpůsobil žádnou škodu.

Spojení ke knihovně je asi nejlepší na stanici Gare Central, tedy Hlavní nádraží. To je celé pod zemí, takže se ušetří mnoho vzácného městského prostoru a místo honosné nádražní budovy je k dispozici honosná bankovní budova s obchodní pasáží. Cesta od stanice metra k vlastní nádražní hale, kterou se prochází směrem ke knihovně, je poměrně frekventovaná, takže nechybějí žebráci a jiní povaleči, kteří se ale objevují jen decentně a nenápadně. Nikdy také nechybí některá z forem pouliční produkce; střídá se několik muzikantů, nevypozoroval jsem žádný systém, zřejmě kdo dřív přijde, ten dřív mele. V nabídce jsou Peruánci (oba muzikanti, flétnista a kytarista jsou tragičtí, nesrovnatelní k občasným produkcím na pražských tržištích), houslistka, dle repertoáru pravděpodobně Ruska, se psem (poprvé jsem viděl jak si pes vleží zacpává tlapkama uši, nehledě na to, že mám pocit, že paní fidlá stále stejnou melodii volžských burlaků), dobrý je harmonikář, který hude ve francouzském stylu, zřídka se objeví dva starší cikáni se zajímavým aranžmá, kdy harmonikář hraje variace na kozáčka a saxofonista do toho procítěné duje tklivé melodie let šedesátých a sedmdesátých. Vpodvečer se prostor zaplní hippíky a squattery o průměrném věku 40 let, kteří ale jenom pokuřují a klábosí.

Paul Hankar - vlastní dům (1893). Zdroj Piret2

Bruselská předměstí

Obýváme čtvrť, která postupně vznikala zhruba mezi lety 1900-1930 převážně jako rezidenční s nízkými, jedno- až třípatrovými řadovými domy. Převažují domy rodinné, ale je tu i dost domů činžovních. Vzhledem k oblibě secese, neboli Art-nouveau, je mnoho domů stavěno v tomto stylu, máme tu i pěkné funkcionalistické kousky i domy eklektické, historizující atd. Nejsa vzdělán v architektuře a nemaje výrazné estetické cítění, nebudu se pouštět do hlubokých rozborů, ale aspoň v duchu si představuji, jak by to popisoval šumný Vávra.

Palác Stoclet, vídeňský architekt Josef Hoffman, 1905-11. Zdroj Piret2

V pěším provozu se dostanete i blíže k masám. Jednou týdně musím Julču vyzvednout osobně, protože prvňáci končí v poledne a autobus jede až odpo. Do školy to máme slabou půlhodinu chůze většinou vilovými uličkami, takže to využívám k poznávání. Na radnici jsme dokonce objevili šikovného průvodce po významných budovách v našem okolí, takže po jednotlivých clusterech procházím, zkoumám, fotím. Najednou vedle mne zastavila Corsa, s nasupenou řidičkou, z auta vyskočilo belgické nízké čelo a osopilo se na mne:

„Proč jste fotografoval můj dům?“

„Nevím, který je Váš dům“

„Ten červený ve vedlejší ulici“

„Našel jsem ho v průvodci, je z historického hlediska zajímavý.“

Pak jsem mne ptal, co jsem zač, řekl jsem mu, že se zajímám o historii a jsem z Česka, takže si vzpomněl na Československo a začal něco vykládat o demokracii (narazil přece na primitiva z východu). Nejdřív jsem mu chtěl namítnout, že v demokracii se snad může fotografovat na veřejných místech, ale přišlo mi užitečnější se s ním podělit o zjištění, že většina domů v ulici Lietard, pravděpodobně včetně jeho (nevím, který to byl, červené jsou všechny), byla postavena v letech 1912-1923 architektem Jeanem de Ligne podle stejného konceptu, ale liší se jen v některých prvcích (vchod, arkýř, typ oken atd.) a pouze jeden je výrazně odlišný, ve venkovském stylu. On to ale pravděpodobně věděl, protože nasupeně nastoupil do vozu k choti a odfrčel.

Dům a ateliér sochařů Philippa a Marcela Wolferse (1906). Zdroj Piret2

Foret de Soignes

Když je čas, vyrážíme pěšmo či kolmo do zeleného pásu kolem Bruselu. Nejblíže máme do Foret de Soignes. Bývalý vévodský a pak královský les byl v částech kolem města pohlcen zástavbou, ale hraniční části Foret de Soignes organicky přechází ve vilovou čtvrť, a jsou ideálním východiskem pro ranní výběhy i nedělní procházky. Ve čtvrti Auderghem leží jeden z řady zaniklých klášterů v okolí města, Rouge Cloitre (Červený klášter). Park s rybníčky a zbytky konventu byl odpradávna součástí královského lesa Foret de Soignes. Klášter augustiniánů-kanovníků vznikl roku 1368 na místě poustevny, která zde stávala. Jméno nesl prý dle výrazné červené barvy zdiva; čím byla výrazná v zemi, kde se staví převážně z neomítnutých cihel, mi není úplně jasné. I proto se mi zdá věrohodnější druhé vysvětlení, že název pochází z vlámského „rooien“ (porazit, pokácet) a odkazuje na to, že klášter byl vystavěn na mýtině uprostřed lesů. Za pozemkové vlastnictví vděčí Janě Brabantské, manželce vévody Václava Lucemburského. Zejména v prvních dvou staletích své existence konvent vzkvétal a zejména zdejší skirptorium bylo velmi kvalitní a významné. Po náboženských válkách přišel úpadek a klášter zrušil Josef II. Celý komplex pak následoval notoricky známý osud, kdy budovy byly využity pro manufaktury (zde pivovar, tkalcovna a podobně). Většina budov, včetně kostela byla rozebrána, takže zbylo jen torzo budov, které dnes slouží jako malá farma, hospůdka a také umělecké centrum. V parku jsou instalována dvě moderní hřiště, jedno jako velká plachetnice, pro mrňata klasický mix plastových prolézaček a houpaček.

Hrad Tournay-Solvay coby vila. Zdroj Piret2

Další lesopark mezi Foret de Soignes a městem je Bois de Cambre na jihu města. Tato část nese jméno podle jiného kláštera, jehož zbytky stojí blíže v centru v Bruselu a území dnešního parku patřilo k jeho doméně. Udělali jsme jen takový nejkratší okruh cca na 2 hodiny. Za pozornost stojí pozemky „panství“ Tournay-Solvay, dříve soukromá zahrada rodiny továrníka Alfreda Solvaye. Jeho součástí je malý anglický parčík, jemuž vévodí zříceniny novorenesančního hradu/zámku, park přechází v sad, kde stojí zajímavý strážní domek s věžičkou a ze sadu se dá vstoupit do růžové zahrady. Ještě mezi vilkami začínají rybníky, nezřídka s poetickými názvy: Podkova, Mlýnský, Poustevníkův nebo Rybník utopených dětí. U posledního je také zajímavá geneze názvu, protože nejspíš pochází od dětí jednoho z majitelů, mlynáře Verdroncka (česky Utopený), jimž otec rybník někdy v 18. století odkázal. Na to se však zapomnělo, takže rybník utopených dětí má několik výživných variant legendy, jak se 4 a více dětí mlynáře postupně topilo v rybníku, když se snažily jeden po druhém zachránit utonulé sourozence, až se k vodě vydal sám otec, který když viděl na hladině plovat 4 (či více) tělíček, zešílel (oběsil se, utopil se, jak měli zrovna vypravěči náladu). Park je ovšem romantický, zelený, mnoho širokých cest, kde se můžete přemísťovat pěšmo, kolmo, koňmo, místy i bruslo. V partiích blízko domů jsou často hřiště, a to nejen globální montované plasty (nic proti nim, děti se vyblbnou!), ale je k vidění i poctivá ruční práce se dřevem.

Rybník utopených dětí Zdroj Piret2

Příště si povíme, jestli při přípravě hlavního večerního chodu sypeme krupici do mléka nebo lijeme mléko na krupici a jaké produkty nám vzniknou při míchání po a proti směru hodinových ručiček.

Abjantó

Eurotrubec