Raport kapitaana Pireta No4

Náplň volného času s dětmi má většinou obvyklou podobu. Velká poptávka je po hřištích, protože některé prolézačky a labyrinty jsou vskutku neokoukané. Když je hezky, dá se vyjet na kole, cyklistická kultura, zejména ze strany řidičů, je zde na velmi dobré úrovni. Kousek od domu máme sportovní středisko Poseidon, kde se dá plavat i bruslit. Bruslení je největší atrakce pro ty, pro něž je tato zábava nejvíce exotická, takže bruslařská plocha připomíná trh v Marrakéši. S plaváním jsem zase narazil, protože mám apartní outdoorové plavky trenkového střihu. Plavčík tvrdil, že podle jejich předpisů se to nesmí, protože prý by chodili dovnitř lidé ve venkovních kalhotech a je to nehygienické. Nabídl mi za mírný poplatek, že si můžu za mírný poplatek půjčit plavky erární, na což jsem namítl, že mě to připadá nehygienické. Plavčík se urazil a odvětil, že ty plavky občas perou.
Staromódní plování sem a tam ovšem nemůže konkurovat modernímu aquacentru. U výstaviště na Heyselu je Océade ve stylu karibského pirátského ostrova. Základem jsou samozřejmě různé výřivky, laguna s umělým vlnobitím. Ale do akvacenter se chodí kvůli tobogánům. Vizuálně je nejlepší nová Anakonda, široká, pro nafukovací trojpneumatiku, cestou se rychle mění barvy a je to maličko psychedeli. Pirátova pomsta je klasika. Ovšem pokud se chcete v bazénu vynořit z vody s pocitem, že jste se znova narodili, pak je tady Hurikán. Musím říct, že chvílemi jsem tomuto živlu hleděl z oka do oka a stačilo!

Technopolis
Zdejší kapitalismus pochopil, že prosperita spočívá především ve spotřebě ze strany dětských zákazníků, a také je na to zdejší vykořisťování skvěle připraveno. Muzea a výstavy musejí být interaktivní, kde to jde, tak nacpat živou zvěř, ptactvo či ryby (ale například klasická zoo v Bruselu není, to musíte do Antverp), k tomu různé formy rodinných vstupných. Sympatický je systém zvaný b-excursion, který je navázán na belgickou železnici. Princip je takový, že si koupíte na nádraží lístek do jedné z cca 50 atrakcí (muzea, safari atd.), přičemž v ceně je jízdné, vstupné i jízdné do místa konání v tom kterém městě. Celkově to vyjde o pár eur levněji, než to kupovat jednotlivě (btw. děti do 12 let jezdí vlakem zadarmo) a hlavně máte jeden lístek na celý den. Neztratit!

Mechelen - radnice a budova Grand Conseil Zdroj Piret4

Poprvé jsme b-excursion využili pro výpravu do Technopolis v Mechelenu, starobylém městě asi 20 km severně od Bruselu. Mechelen byl od středověku významný říční přístav na řece Dyle. Vrcholné období rozkvětu zažil ve 14.a 15. století, nejprve pod flanderskými hrabaty, pak pod burgundskými vévody. Právě vévoda Karel Smělý sem roku 1473 umístil dvorský soud a radu a město se stalo de facto hlavním městem Burgundska a postavení si udržel i na počátku vlády Habsburků. V letech 1519-30 zde sídlila místodržitelka Markéta Rakouská, která podporovala místní vzdělanost a kulturu. Další místodržitelé pak sídlili již v Bruselu. Mechelen si udržel postavení duchovního centra, protože od roku 1559 je sídlem arcibiskupství, pod nějž spadá i Brusel (od roku 1961 je oficiální titul arcibiskup mechelenský.bruselský). Přesun hlavních úřadů do Bruselu a ztráta významu nám ovšem zachovaly historické centrum z velké části zachované v podobě z 16. století, včetně náměstí s radnicí a sídlem rady i významných cechovních paláců. Věž ušlechtilé gotické katedrály Sv. Rombauta pak dotváří atmosféru města.

Mechelen - katedrála St. Rombaut a západní strana náměstí Zdroj Piret4

Ale kvůli starým kamenům jsme tam nejeli (vpodvečer jsem za dobré chování dostal 15 minut rozchod na oběhnutí a vyblesknutí nejpodstatnějších kusů). Hlavní program byla Technopolis. Hangár zvíci menšího obchoďáku v sobě skrývá dvě patra nejrozmanitějších technických vychytávek, fyzikálních jevů, optických klamů a tajností lidského těla. Atrakcí jsou desítky a jsou koncipovány tak, že se baví jak děti, tak dospělí, dokonce se může člověk i něco dozvědět, ženy si mohou změřit Body Mass Index a zjistit, kolik hřebíků, džberů vody a kostek másla obsahuje jejich tělo. Děti se hned na začátku zmáchají ve vodních atrakcích (fontánky s balony, Archimedův šroub, dokonce stružka s destičkami na stavění přehrad) a namydlí se na přilehlých hrátkách s bublinami. Ve větrné části je nejobsazenější letecký simulátor přímo v kokpitu. Můžete zkusit různé optické či akustické hrátky, zajímavé počítačové projekce, kdy se sami stáváte účastníky počítačových her. Příznivci alternativní historie zkoušejí rozjet vozítko na hranatých kolech po cestě z válečků. Zvláštní sekci tvoří expozice lidského těla, počínaje anatomickými stavebnicemi a konče nechutnostmi na téma nemoci či pachy a zvuky lidského těla.

Ten stůl je skutečný! Zdroj Piret4

V sekci pro nejmenší jsou vtipné stavebnice, maxilego, kde pobíhají malí Bořečkové Stavitelové a Stavitelky v pracovních vestách a helmách a staví a staví. Na děvčátka ovšem největší dojem udělal ráj všech jeskyňářek, model supermarketu. Na ploše většího obýváku jsou regálky s umělými potravinami, opatřenými čárovým kódem a dvě skutečné pokladny, které zobrazí přečtené zboží dle kódu. Prostor naplňuje Brownův pohyb dětiček, které horečně nakupují do košíků či vozíků (ty musí přetékat), stojí trpělivě frontu u pokladny, než dva až čtyři šťastlivci napípají kódy a naházejí zboží do přepravek, které jiní mravenečkové zase rozvážejí do regálů a dávají na místo. Vše sua sponte, bez jakéhokoli řízení a v poklusu. Kolem postávají mírně otupělí rodiče a přemýšlejí, jestli těch deset eur na osobu stálo za to. Ve vedlejší pizzerii si aspoň můžou sednout, i když tam zase musí ožužlávat filcové ingredience kulinářských výtvorů svých zlatíček. Všude se dá platit místní měnou, kterou si vyberete v bankomatu; na bankovkách místo George Washingtona si můžete nechat vytisknout vlastní portrét.

Ráj jeskyňářek Zdroj Piret4

Grottes de Han
Náznaky jara se zde projevují dřív, než v srdci kontinentu. Ani my jsme neodolali volání přírody, přesněji řečeno konzumaci přírodních atrakcí. Navnadila nás předjarní bomba nabídka na internetu pro areál Grottes de Han, krasovou oblast nedaleko Namuru. Za cenu vstupného do jeskyní bylo možné navštívit místní safari a dvě muzea. Program na celý den byl zajištěn, den byl jako vymalovaný s nebem takřka bez mráčku, tedy hurá do jeskyní!
Nasadili jsme velmi výletní tempo, sto kilometrů urazili jako nic a dorazili na místo. Oblast kolem městečka Han-sur-Lesse je malebná, lesnatá, se zvlněným vápencovým hřebenem a hlubokými údolími; připomíná oblast kolem Berounky. Říčka Lesse tady na 2 km mizí pod zemí v jeskynním komplexu, který byl už od pravěku částečně obýván, ale používán zejména pro rituální účely.
Až v Han jsme pozdě, ale přece docenili potřebu důkladné přestartovní přípravy, respektive měli možnost si vynadat, že jsme přípravu neudělali. Po prvotní orientaci v obci jsme dorazili v půl dvanácté ke stanovišti vláčků, který vozí turisty do jeskyní a jen jsme mu stačili zamávat. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že další jede skoro za dvě hodiny a v předsezonním období celkem jen čtyřikrát. Po prvotním šoku jsme nakonec s paní z informací dali dohromady plán, podle kterého se dalo vše v pohodě stihnout.

Tarpan - "pravěký kůň" Zdroj Piret4

Začali jsme speleologickým muzeem, kde bylo vše podstatné k jeskynním, stalagmitům, stalaktitům, doplněno o archeologické nálezy od paleolitu po dobu římskou. Na doporučení jsme pak odložili jeskyně na pozdější odpoledne a vypravili se na safari. Atrakce spočívá v hodinovém povezení ve otevřených vagónech tažených náklaďáčkem. Projíždí se po jednotlivých stanovištích, kde se postupně setkáte s divokou zvěří evropských lesů a luk. Zvířátka jsou klidná, zvyklá na provoz vláčku a netrpělivě vyhlížejí turisty, kteří nezřídka s sebou vezou starý chleba či jiné pamlsky. My jsme staré bagety taky přibalili, takže zážitek byl úplný. Začíná se u stáda divokých prasat, dál jsou k vidění za plotem vlci a rysové, sobi, bizoni, zubři a v údolí mezi skalami na rozlehlé louce mnohohlavé stádo jelenů s laněmi a daňků. Největší atrakcí byli tarpani, druh divokých koní s krátkou hřívou, pravděpodobně koně, kteří jsou zobrazováni na pravěkých malbách např. v Lascaux. Tarpani byli obzvlášť mlsní, zásoby turistů bohaté, takže jsme u nich strávili dostatek času a děti si tarpany vyhladily dosytosti. Na závěr nás vysadili u výběhu medvědů, kde se dvojice Willy a Marlene chvíli z povinnosti předváděla ve vodě, aby se nakonec usadila v místě nejbližším návštěvníkům a ochotně panáčkovala kvůli zbytkům, které zbyly po tarpanech.

Tak už házej! Zdroj Piret4

Po návratu jsme s pečenou klobáskou usedli do mašinky směr jeskyně. Trať částečně kopíruje cestu po safari, takže jsme ještě obhlédli bizony a dorazili do zastávky u jeskyně. Tady nás uniformovaní průvodci vyhnali z vlaku na nástupišťátko. Cedule přikazovala Vlámové napravo, Francouzi nalevo. Houf se poslušně rozdělil, jen dva nešťastní Indové se nejprve zařadili k Francouzům, pak si to rozmysleli a přešli na druhou stranu, ale strážci je zahnali zpět. Prázdný vláček odjel a rozhostilo se ticho. Co bude dál? Pak se na povel hnuli Vlámové směrem k ústí jeskyně. Už jsme je víckrát neviděli.
Jeskyně samotné jsou podobné tomu, co známe od nás. Krápníkové útvary, jezírka, drapérie, k tomu netopýři. Průvodce nás moc nezatěžoval výkladem, ale to, co říkal, bylo vcelku zajímavé. Oproti našim jeskyním jsem postrádal pomístní názvy jednotlivých lokací nebo krápníků. Je to sice pitomost, ale prohlídku to oživí. Naopak ohromující byly dva obrovské jeskynní dómy, vzniklé hlavně působením podzemní řeky, z nichž ten větší (největší v Belgii) byl vysoký 65 metrů. Zde jsme byli obšťastněni ve frankofonních krajích nezbytnou součástí jakékoli prohlídky, totiž představením „Son et lumiere“. Princip je jednoduchý. Usadí vás na lavičky a zhasnou. To je asi největší zážitek, protože sto metrů pod zemí je vskutku absolutní tma, to se jen tak nevidí. Trvalo to bohužel jen chvilku, pak začal rej různobarevných světel, doprovázený hudbou stylu Enya. Fascinující byl také pohled na jedno místo kolem podzemní řeky, která v těch místech skoro stála, břehy z jemného písčitého bahýnka, naprosto netknuté člověkem či jiným zvířetem (zvláštní úkaz) a nad tím se lehce vznášel opar s prachem. Obraz podsvětní řeky Styx. Na závěr před východem z jeskyně se s námi průvodce rozloučil tradičním pozdravem, jímž byla rána z kanónu. Sice jenom z reproduktoru, ale s masou vápence nad hlavou bych si ji skoro odpustil.

Krasová tramvaj Zdroj Piret4

Fotografie z jeskyní nemám žádné, protože jsme byli upozorněni, že vlastník jeskyně si nepřeje fotografování uvnitř a když někdo jasně řekne, že si nepřeje, aby někdo fotografoval jeho majetek, jako demokrat to respektuji.
U východu z jeskyně, který ústí dvě stě metrů za obcí je letní restaurace nad řekou, hned za ní dětské hřiště, takže je možné jeskynní zážitek okamžitě kompenzovat. Poslední dílek komba, které jsme tak výhodně zakoupili, byla 4D (sic!) atrakce, zvaná Speleogame. Návštěvníci se usadí v imaxu, dostanou na nos brýle, do ruky joystick a během asi půl hodiny se na pozadí jednoduchého příběhu snaží na několika úkolech získat do nejvíc bodů tím, že klikají tlačítky jako idioti.


Beersel
Další výpad jsme podnikli do obce Linkebeek, kdysi vlámský Barbizon. V 19. století oblíbené místo malířů, protože vesnička stojí na vršku obtékána říčkou, která dál proti proudu tvoří malebné údolí, dnes ovšem převážně zastavěné chalupáři. Romantiku jsme našli alespoň v restauraci Au Petit Coquin na výtečném krvavém steaku a místní specialitě Confit de canard, kachním mase smíchaném s bramborami a zeleninou do úhledného a vydatného salátku.

Kdysi tobývalo údolí umělců... Zdroj Piret4

V sousedství stojí vodní hrad Beersel. Belgie je v tomto ohledu zemí zaslíbenou, protože v počtu kusů na hlavu jsou i zde hrady na druhém místě za lékárnami. Hrad založil na konci 13. století Godefroid z Hellebekke. Půdorys má tvar oválného lichoběžníku, opatřeného třemi obrannými věžemi, celý je postaven z cihel. Vnitřní nádvoří bylo prakticky nezastavěné, většina života se odehrávala ve dvou až třech patrech věží. Hrad byl od počátku součástí předsunutého obranného systému kolem Bruselu, díky tomu držitelé hradu dostávali různá privilegia. Hrad byl dobyt pouze jednou během povstání Bruselanů proti císaři Maxmiliánovi roku 1489. Po potlačení rebelie museli pak Bruselané hrad opravit na vlastní náklady. Od 17. století byl hrad opuštěn, ale nepodlehl zkáze. V době romantismu se zřícenina stala inspirací umělců, dokonce Victor Hugo o hradu napsal báseň, která ale nepatří k jeho nejlepším, jak přiznává i místní průvodce.

Beersel - vstupní brána Zdroj Piret4

Hrad se postupně rekonstruuje, takže zejména zvenku byl obestavěn lešením. Tím pádem místo romantického rybníčku, jímž je hrad normálně obklopen, jsme museli překonat nevábnou bažinu. Další obranné prvky jsou ale zachovány, včetně funkčního systému padací brány, udržovaných otvorů pro polévání nepřátel horkou smolou a zachovaných ochozů. Vnitřek hradu by byl ideální pro nějakou bojovku, protože všechny věže mají několik pater, jedna dokonce sklepení. Ve vyšších patrech jsou i dvoje schodiště, k tomu je v každém patře kamenný koridor, takže děti se vyřádily. Ve sklepení hlavní věže je pozůstatek mučírny s dochovaným mučícím ponkem.

Beersel-mučírna Zdroj Piret4

Příště si řekneme, k čemu je v domácnosti užitečná pohanka, k čemu křesťanka a k čemu muslimka.
Abjantó
Eurotrubec

Raport kapitaana Pireta No3

Bruselský život Eurotrubce se nijak extrémně neliší od života běžného pražského trubce. S kuropěním vyskočit z postele, připravit zdravou eurobiosnídani, nachystat dětem vydatnou svačinu bez přívlastků, jemně probudit živitelku a pak dokopat drobotinu k pravidelnému školnímu eurobusu (www.eurobussing.com). Mimochodem, děti se vozí v Renaultových Irisbusech z Karosy, ale Sarkozymu to, pro všechno na světě, raději neříkejte. Pak nastává hlavní trubcův program, který trvá do půl čtvrté, dvakrát týdně do dvanácti. Občas je třeba něco vyřídit ve škole, například když si mne předvolala učitelka franštiny, samozřejmě rodilá Francouzka, ohledně učebních pomůcek pro holky. Má systém různobarevných normovaných desek a plastových obalů, které mi názorně předvedla (prvňáci žluté, třeťáci červené). Zároveň chce, aby na její hodiny měly děti extra penál s propiskou, obyčejnou tužkou, gumou a ořezávátkem. Ta dobrá žena si tedy vypůjčila od jednoho žáčka vybavení a ukazovala mi:

„Klára potřebuje tyto desky červené, tento obal červený, tento sešit červený. Toto je penál, toto je pero, toto je tužka, toto je guma, toto je ořezávátko, toto je červená pastelka.“

„Ano, paní učitelko, všechno zařídíme.“

„Julie potřebuje tyto desky žluté, tento obal žlutý, tento sešit žlutý. Toto je penál, toto je pero, toto je tužka, toto je guma, toto je ořezávátko, toto je žlutá pastelka.“

Sám nevím, jestli paní učitelka je obětí výuky na prvním stupni, nebo jestli to brala jako uvedení necivilizovaného východoeropana do problematiky základních školních pomůcek.

Školní nádvoří. Ráno a o přestávkách plné europotěru. Zdroj Piret2

Brusel Transport

Narozdíl od jiných kolegů zatím nemáme domácí zoo, takže odpadá venčení chlupatých parazitů. Nebudu tady dopodrobna rozebírat nákupy či jiné běžné domácí práce, takže můžu přejít rovnou k nadstavbě.

Po městě se dá cestovat různě, je zde metro, tramvaj, autobusy, dá se jezdit i vlakem. O automobilismu se nemá cenu rozepisovat. Překvapilo mne relativně málo cyklistů, ale s přibývajícím jarem se osměluje čím dál víc pedálů. Používám co možná nejvíc chůze, protože je to ideální prostředek pro poznání charakteru místa, je i víc času na poznávání a rozjímání. Na dlouhé cesty je samozřejmě nejlepší metro, kosmopolitní prostředek. Kosmopolitní je i zaměstnanecká politika, takže když jsem šel reklamovat jízdenku, která se chybně orazila, v informačním okénku jsem dostal na výběr mezi pákistánským horalem a marockým beduínem. Dal jsem přednost exotičtějšímu turbanu, předložil horalovi jízdenku a ukázalna chybu, načež ten dobrý muž mi plynnou paštunštinou vysvětlil celý reklamační postup, který naštěstí je v mě bližších jazycích (zdejší klasika FR/NL) i na žádosti, kterou mi nakonec dal.

Old England House - dnes Muzeum hudebních nástrojů. Zdroj Piret2

Albertina

V dlouhých dnech se zpravidla vydávám do Královské knihovny (www.kbr.be) studovat literaturu k disertaci, zejména tituly těžko dostupné doma. Knihovna stojí na úpatí vrchu (ano, vrchu!) nad historickým středem Bruselu, který dokonce nese vznosné jméno Mont des Arts (vlámsky Kunstberg), čili Hora umění. Jméno nese podle Muzea krásných umění, které stojí na vrchu brdku kolem Place Royal, v sousedství královského paláce. Cestou dolu směrem k městu je po pravé straně fascinující secesní budova Old England v anglickém stylu s Muzeem hudebních nástrojů. Prostor pod Mont des Arts byl v roce 1910 využit k bruselské jubilejní výstavbě. Po 2. světové válce byl prostor výstaviště na jedné straně zastavěn kongresovým palácem a na druhé straně budovou knihovny, která také nese jméno Albertina na počest krále Alberta I. Tato ušlechtilá postmoderní budova z let 1954-69 by mohla být klidně v erbu odpůrců blobu na Letné. Vzhled budovy nehyzdí jediná oblinka, vše je řešeno do zcela pravého úhle. Jediné neslohové křivky jsem nalezl až na pánských záchodcích, kde by asi čtverhranné instalace měly po použití následky na pánských oděvech, ale při troše snahy by se dalo vyřešit cokoli.

www.antikaplicky.be Zdroj Piret2

Legitimaci jsem si vyřídil on-line, paní v recepci mi udělala pouze fotečku a za 20 euro mám roční vstup. Ani občanku vidět nechtěli, což je téměř napováženou, neb na legitku je i přístup ke zvláštním tiskům a rukopisům. Hlavní čítárna funguje efektivně, u vstupu vyměníte legitimaci za číslo stolku u kterého usednete a to pak uvedete do objednávky, protože po vyřízení žádosti začne na stolku blikat kontrolka, že knihy jsou k dispozici. Knihy přicházejí během 20 minut. Pro škudlily: místo šatny jsou skříňky uzamykatelné za jedno euro. Nemaje vždy po ruce příslušný obnos, zkusil jsem mašince vnutit naši tvrdou pětikačku a proces proběhl hladce. Pro moralisty: mince je vratná, takže jsem panu králi nezpůsobil žádnou škodu.

Spojení ke knihovně je asi nejlepší na stanici Gare Central, tedy Hlavní nádraží. To je celé pod zemí, takže se ušetří mnoho vzácného městského prostoru a místo honosné nádražní budovy je k dispozici honosná bankovní budova s obchodní pasáží. Cesta od stanice metra k vlastní nádražní hale, kterou se prochází směrem ke knihovně, je poměrně frekventovaná, takže nechybějí žebráci a jiní povaleči, kteří se ale objevují jen decentně a nenápadně. Nikdy také nechybí některá z forem pouliční produkce; střídá se několik muzikantů, nevypozoroval jsem žádný systém, zřejmě kdo dřív přijde, ten dřív mele. V nabídce jsou Peruánci (oba muzikanti, flétnista a kytarista jsou tragičtí, nesrovnatelní k občasným produkcím na pražských tržištích), houslistka, dle repertoáru pravděpodobně Ruska, se psem (poprvé jsem viděl jak si pes vleží zacpává tlapkama uši, nehledě na to, že mám pocit, že paní fidlá stále stejnou melodii volžských burlaků), dobrý je harmonikář, který hude ve francouzském stylu, zřídka se objeví dva starší cikáni se zajímavým aranžmá, kdy harmonikář hraje variace na kozáčka a saxofonista do toho procítěné duje tklivé melodie let šedesátých a sedmdesátých. Vpodvečer se prostor zaplní hippíky a squattery o průměrném věku 40 let, kteří ale jenom pokuřují a klábosí.

Paul Hankar - vlastní dům (1893). Zdroj Piret2

Bruselská předměstí

Obýváme čtvrť, která postupně vznikala zhruba mezi lety 1900-1930 převážně jako rezidenční s nízkými, jedno- až třípatrovými řadovými domy. Převažují domy rodinné, ale je tu i dost domů činžovních. Vzhledem k oblibě secese, neboli Art-nouveau, je mnoho domů stavěno v tomto stylu, máme tu i pěkné funkcionalistické kousky i domy eklektické, historizující atd. Nejsa vzdělán v architektuře a nemaje výrazné estetické cítění, nebudu se pouštět do hlubokých rozborů, ale aspoň v duchu si představuji, jak by to popisoval šumný Vávra.

Palác Stoclet, vídeňský architekt Josef Hoffman, 1905-11. Zdroj Piret2

V pěším provozu se dostanete i blíže k masám. Jednou týdně musím Julču vyzvednout osobně, protože prvňáci končí v poledne a autobus jede až odpo. Do školy to máme slabou půlhodinu chůze většinou vilovými uličkami, takže to využívám k poznávání. Na radnici jsme dokonce objevili šikovného průvodce po významných budovách v našem okolí, takže po jednotlivých clusterech procházím, zkoumám, fotím. Najednou vedle mne zastavila Corsa, s nasupenou řidičkou, z auta vyskočilo belgické nízké čelo a osopilo se na mne:

„Proč jste fotografoval můj dům?“

„Nevím, který je Váš dům“

„Ten červený ve vedlejší ulici“

„Našel jsem ho v průvodci, je z historického hlediska zajímavý.“

Pak jsem mne ptal, co jsem zač, řekl jsem mu, že se zajímám o historii a jsem z Česka, takže si vzpomněl na Československo a začal něco vykládat o demokracii (narazil přece na primitiva z východu). Nejdřív jsem mu chtěl namítnout, že v demokracii se snad může fotografovat na veřejných místech, ale přišlo mi užitečnější se s ním podělit o zjištění, že většina domů v ulici Lietard, pravděpodobně včetně jeho (nevím, který to byl, červené jsou všechny), byla postavena v letech 1912-1923 architektem Jeanem de Ligne podle stejného konceptu, ale liší se jen v některých prvcích (vchod, arkýř, typ oken atd.) a pouze jeden je výrazně odlišný, ve venkovském stylu. On to ale pravděpodobně věděl, protože nasupeně nastoupil do vozu k choti a odfrčel.

Dům a ateliér sochařů Philippa a Marcela Wolferse (1906). Zdroj Piret2

Foret de Soignes

Když je čas, vyrážíme pěšmo či kolmo do zeleného pásu kolem Bruselu. Nejblíže máme do Foret de Soignes. Bývalý vévodský a pak královský les byl v částech kolem města pohlcen zástavbou, ale hraniční části Foret de Soignes organicky přechází ve vilovou čtvrť, a jsou ideálním východiskem pro ranní výběhy i nedělní procházky. Ve čtvrti Auderghem leží jeden z řady zaniklých klášterů v okolí města, Rouge Cloitre (Červený klášter). Park s rybníčky a zbytky konventu byl odpradávna součástí královského lesa Foret de Soignes. Klášter augustiniánů-kanovníků vznikl roku 1368 na místě poustevny, která zde stávala. Jméno nesl prý dle výrazné červené barvy zdiva; čím byla výrazná v zemi, kde se staví převážně z neomítnutých cihel, mi není úplně jasné. I proto se mi zdá věrohodnější druhé vysvětlení, že název pochází z vlámského „rooien“ (porazit, pokácet) a odkazuje na to, že klášter byl vystavěn na mýtině uprostřed lesů. Za pozemkové vlastnictví vděčí Janě Brabantské, manželce vévody Václava Lucemburského. Zejména v prvních dvou staletích své existence konvent vzkvétal a zejména zdejší skirptorium bylo velmi kvalitní a významné. Po náboženských válkách přišel úpadek a klášter zrušil Josef II. Celý komplex pak následoval notoricky známý osud, kdy budovy byly využity pro manufaktury (zde pivovar, tkalcovna a podobně). Většina budov, včetně kostela byla rozebrána, takže zbylo jen torzo budov, které dnes slouží jako malá farma, hospůdka a také umělecké centrum. V parku jsou instalována dvě moderní hřiště, jedno jako velká plachetnice, pro mrňata klasický mix plastových prolézaček a houpaček.

Hrad Tournay-Solvay coby vila. Zdroj Piret2

Další lesopark mezi Foret de Soignes a městem je Bois de Cambre na jihu města. Tato část nese jméno podle jiného kláštera, jehož zbytky stojí blíže v centru v Bruselu a území dnešního parku patřilo k jeho doméně. Udělali jsme jen takový nejkratší okruh cca na 2 hodiny. Za pozornost stojí pozemky „panství“ Tournay-Solvay, dříve soukromá zahrada rodiny továrníka Alfreda Solvaye. Jeho součástí je malý anglický parčík, jemuž vévodí zříceniny novorenesančního hradu/zámku, park přechází v sad, kde stojí zajímavý strážní domek s věžičkou a ze sadu se dá vstoupit do růžové zahrady. Ještě mezi vilkami začínají rybníky, nezřídka s poetickými názvy: Podkova, Mlýnský, Poustevníkův nebo Rybník utopených dětí. U posledního je také zajímavá geneze názvu, protože nejspíš pochází od dětí jednoho z majitelů, mlynáře Verdroncka (česky Utopený), jimž otec rybník někdy v 18. století odkázal. Na to se však zapomnělo, takže rybník utopených dětí má několik výživných variant legendy, jak se 4 a více dětí mlynáře postupně topilo v rybníku, když se snažily jeden po druhém zachránit utonulé sourozence, až se k vodě vydal sám otec, který když viděl na hladině plovat 4 (či více) tělíček, zešílel (oběsil se, utopil se, jak měli zrovna vypravěči náladu). Park je ovšem romantický, zelený, mnoho širokých cest, kde se můžete přemísťovat pěšmo, kolmo, koňmo, místy i bruslo. V partiích blízko domů jsou často hřiště, a to nejen globální montované plasty (nic proti nim, děti se vyblbnou!), ale je k vidění i poctivá ruční práce se dřevem.

Rybník utopených dětí Zdroj Piret2

Příště si povíme, jestli při přípravě hlavního večerního chodu sypeme krupici do mléka nebo lijeme mléko na krupici a jaké produkty nám vzniknou při míchání po a proti směru hodinových ručiček.

Abjantó

Eurotrubec