Raport kapitaana Pireta No4

Náplň volného času s dětmi má většinou obvyklou podobu. Velká poptávka je po hřištích, protože některé prolézačky a labyrinty jsou vskutku neokoukané. Když je hezky, dá se vyjet na kole, cyklistická kultura, zejména ze strany řidičů, je zde na velmi dobré úrovni. Kousek od domu máme sportovní středisko Poseidon, kde se dá plavat i bruslit. Bruslení je největší atrakce pro ty, pro něž je tato zábava nejvíce exotická, takže bruslařská plocha připomíná trh v Marrakéši. S plaváním jsem zase narazil, protože mám apartní outdoorové plavky trenkového střihu. Plavčík tvrdil, že podle jejich předpisů se to nesmí, protože prý by chodili dovnitř lidé ve venkovních kalhotech a je to nehygienické. Nabídl mi za mírný poplatek, že si můžu za mírný poplatek půjčit plavky erární, na což jsem namítl, že mě to připadá nehygienické. Plavčík se urazil a odvětil, že ty plavky občas perou.
Staromódní plování sem a tam ovšem nemůže konkurovat modernímu aquacentru. U výstaviště na Heyselu je Océade ve stylu karibského pirátského ostrova. Základem jsou samozřejmě různé výřivky, laguna s umělým vlnobitím. Ale do akvacenter se chodí kvůli tobogánům. Vizuálně je nejlepší nová Anakonda, široká, pro nafukovací trojpneumatiku, cestou se rychle mění barvy a je to maličko psychedeli. Pirátova pomsta je klasika. Ovšem pokud se chcete v bazénu vynořit z vody s pocitem, že jste se znova narodili, pak je tady Hurikán. Musím říct, že chvílemi jsem tomuto živlu hleděl z oka do oka a stačilo!

Technopolis
Zdejší kapitalismus pochopil, že prosperita spočívá především ve spotřebě ze strany dětských zákazníků, a také je na to zdejší vykořisťování skvěle připraveno. Muzea a výstavy musejí být interaktivní, kde to jde, tak nacpat živou zvěř, ptactvo či ryby (ale například klasická zoo v Bruselu není, to musíte do Antverp), k tomu různé formy rodinných vstupných. Sympatický je systém zvaný b-excursion, který je navázán na belgickou železnici. Princip je takový, že si koupíte na nádraží lístek do jedné z cca 50 atrakcí (muzea, safari atd.), přičemž v ceně je jízdné, vstupné i jízdné do místa konání v tom kterém městě. Celkově to vyjde o pár eur levněji, než to kupovat jednotlivě (btw. děti do 12 let jezdí vlakem zadarmo) a hlavně máte jeden lístek na celý den. Neztratit!

Mechelen - radnice a budova Grand Conseil Zdroj Piret4

Poprvé jsme b-excursion využili pro výpravu do Technopolis v Mechelenu, starobylém městě asi 20 km severně od Bruselu. Mechelen byl od středověku významný říční přístav na řece Dyle. Vrcholné období rozkvětu zažil ve 14.a 15. století, nejprve pod flanderskými hrabaty, pak pod burgundskými vévody. Právě vévoda Karel Smělý sem roku 1473 umístil dvorský soud a radu a město se stalo de facto hlavním městem Burgundska a postavení si udržel i na počátku vlády Habsburků. V letech 1519-30 zde sídlila místodržitelka Markéta Rakouská, která podporovala místní vzdělanost a kulturu. Další místodržitelé pak sídlili již v Bruselu. Mechelen si udržel postavení duchovního centra, protože od roku 1559 je sídlem arcibiskupství, pod nějž spadá i Brusel (od roku 1961 je oficiální titul arcibiskup mechelenský.bruselský). Přesun hlavních úřadů do Bruselu a ztráta významu nám ovšem zachovaly historické centrum z velké části zachované v podobě z 16. století, včetně náměstí s radnicí a sídlem rady i významných cechovních paláců. Věž ušlechtilé gotické katedrály Sv. Rombauta pak dotváří atmosféru města.

Mechelen - katedrála St. Rombaut a západní strana náměstí Zdroj Piret4

Ale kvůli starým kamenům jsme tam nejeli (vpodvečer jsem za dobré chování dostal 15 minut rozchod na oběhnutí a vyblesknutí nejpodstatnějších kusů). Hlavní program byla Technopolis. Hangár zvíci menšího obchoďáku v sobě skrývá dvě patra nejrozmanitějších technických vychytávek, fyzikálních jevů, optických klamů a tajností lidského těla. Atrakcí jsou desítky a jsou koncipovány tak, že se baví jak děti, tak dospělí, dokonce se může člověk i něco dozvědět, ženy si mohou změřit Body Mass Index a zjistit, kolik hřebíků, džberů vody a kostek másla obsahuje jejich tělo. Děti se hned na začátku zmáchají ve vodních atrakcích (fontánky s balony, Archimedův šroub, dokonce stružka s destičkami na stavění přehrad) a namydlí se na přilehlých hrátkách s bublinami. Ve větrné části je nejobsazenější letecký simulátor přímo v kokpitu. Můžete zkusit různé optické či akustické hrátky, zajímavé počítačové projekce, kdy se sami stáváte účastníky počítačových her. Příznivci alternativní historie zkoušejí rozjet vozítko na hranatých kolech po cestě z válečků. Zvláštní sekci tvoří expozice lidského těla, počínaje anatomickými stavebnicemi a konče nechutnostmi na téma nemoci či pachy a zvuky lidského těla.

Ten stůl je skutečný! Zdroj Piret4

V sekci pro nejmenší jsou vtipné stavebnice, maxilego, kde pobíhají malí Bořečkové Stavitelové a Stavitelky v pracovních vestách a helmách a staví a staví. Na děvčátka ovšem největší dojem udělal ráj všech jeskyňářek, model supermarketu. Na ploše většího obýváku jsou regálky s umělými potravinami, opatřenými čárovým kódem a dvě skutečné pokladny, které zobrazí přečtené zboží dle kódu. Prostor naplňuje Brownův pohyb dětiček, které horečně nakupují do košíků či vozíků (ty musí přetékat), stojí trpělivě frontu u pokladny, než dva až čtyři šťastlivci napípají kódy a naházejí zboží do přepravek, které jiní mravenečkové zase rozvážejí do regálů a dávají na místo. Vše sua sponte, bez jakéhokoli řízení a v poklusu. Kolem postávají mírně otupělí rodiče a přemýšlejí, jestli těch deset eur na osobu stálo za to. Ve vedlejší pizzerii si aspoň můžou sednout, i když tam zase musí ožužlávat filcové ingredience kulinářských výtvorů svých zlatíček. Všude se dá platit místní měnou, kterou si vyberete v bankomatu; na bankovkách místo George Washingtona si můžete nechat vytisknout vlastní portrét.

Ráj jeskyňářek Zdroj Piret4

Grottes de Han
Náznaky jara se zde projevují dřív, než v srdci kontinentu. Ani my jsme neodolali volání přírody, přesněji řečeno konzumaci přírodních atrakcí. Navnadila nás předjarní bomba nabídka na internetu pro areál Grottes de Han, krasovou oblast nedaleko Namuru. Za cenu vstupného do jeskyní bylo možné navštívit místní safari a dvě muzea. Program na celý den byl zajištěn, den byl jako vymalovaný s nebem takřka bez mráčku, tedy hurá do jeskyní!
Nasadili jsme velmi výletní tempo, sto kilometrů urazili jako nic a dorazili na místo. Oblast kolem městečka Han-sur-Lesse je malebná, lesnatá, se zvlněným vápencovým hřebenem a hlubokými údolími; připomíná oblast kolem Berounky. Říčka Lesse tady na 2 km mizí pod zemí v jeskynním komplexu, který byl už od pravěku částečně obýván, ale používán zejména pro rituální účely.
Až v Han jsme pozdě, ale přece docenili potřebu důkladné přestartovní přípravy, respektive měli možnost si vynadat, že jsme přípravu neudělali. Po prvotní orientaci v obci jsme dorazili v půl dvanácté ke stanovišti vláčků, který vozí turisty do jeskyní a jen jsme mu stačili zamávat. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že další jede skoro za dvě hodiny a v předsezonním období celkem jen čtyřikrát. Po prvotním šoku jsme nakonec s paní z informací dali dohromady plán, podle kterého se dalo vše v pohodě stihnout.

Tarpan - "pravěký kůň" Zdroj Piret4

Začali jsme speleologickým muzeem, kde bylo vše podstatné k jeskynním, stalagmitům, stalaktitům, doplněno o archeologické nálezy od paleolitu po dobu římskou. Na doporučení jsme pak odložili jeskyně na pozdější odpoledne a vypravili se na safari. Atrakce spočívá v hodinovém povezení ve otevřených vagónech tažených náklaďáčkem. Projíždí se po jednotlivých stanovištích, kde se postupně setkáte s divokou zvěří evropských lesů a luk. Zvířátka jsou klidná, zvyklá na provoz vláčku a netrpělivě vyhlížejí turisty, kteří nezřídka s sebou vezou starý chleba či jiné pamlsky. My jsme staré bagety taky přibalili, takže zážitek byl úplný. Začíná se u stáda divokých prasat, dál jsou k vidění za plotem vlci a rysové, sobi, bizoni, zubři a v údolí mezi skalami na rozlehlé louce mnohohlavé stádo jelenů s laněmi a daňků. Největší atrakcí byli tarpani, druh divokých koní s krátkou hřívou, pravděpodobně koně, kteří jsou zobrazováni na pravěkých malbách např. v Lascaux. Tarpani byli obzvlášť mlsní, zásoby turistů bohaté, takže jsme u nich strávili dostatek času a děti si tarpany vyhladily dosytosti. Na závěr nás vysadili u výběhu medvědů, kde se dvojice Willy a Marlene chvíli z povinnosti předváděla ve vodě, aby se nakonec usadila v místě nejbližším návštěvníkům a ochotně panáčkovala kvůli zbytkům, které zbyly po tarpanech.

Tak už házej! Zdroj Piret4

Po návratu jsme s pečenou klobáskou usedli do mašinky směr jeskyně. Trať částečně kopíruje cestu po safari, takže jsme ještě obhlédli bizony a dorazili do zastávky u jeskyně. Tady nás uniformovaní průvodci vyhnali z vlaku na nástupišťátko. Cedule přikazovala Vlámové napravo, Francouzi nalevo. Houf se poslušně rozdělil, jen dva nešťastní Indové se nejprve zařadili k Francouzům, pak si to rozmysleli a přešli na druhou stranu, ale strážci je zahnali zpět. Prázdný vláček odjel a rozhostilo se ticho. Co bude dál? Pak se na povel hnuli Vlámové směrem k ústí jeskyně. Už jsme je víckrát neviděli.
Jeskyně samotné jsou podobné tomu, co známe od nás. Krápníkové útvary, jezírka, drapérie, k tomu netopýři. Průvodce nás moc nezatěžoval výkladem, ale to, co říkal, bylo vcelku zajímavé. Oproti našim jeskyním jsem postrádal pomístní názvy jednotlivých lokací nebo krápníků. Je to sice pitomost, ale prohlídku to oživí. Naopak ohromující byly dva obrovské jeskynní dómy, vzniklé hlavně působením podzemní řeky, z nichž ten větší (největší v Belgii) byl vysoký 65 metrů. Zde jsme byli obšťastněni ve frankofonních krajích nezbytnou součástí jakékoli prohlídky, totiž představením „Son et lumiere“. Princip je jednoduchý. Usadí vás na lavičky a zhasnou. To je asi největší zážitek, protože sto metrů pod zemí je vskutku absolutní tma, to se jen tak nevidí. Trvalo to bohužel jen chvilku, pak začal rej různobarevných světel, doprovázený hudbou stylu Enya. Fascinující byl také pohled na jedno místo kolem podzemní řeky, která v těch místech skoro stála, břehy z jemného písčitého bahýnka, naprosto netknuté člověkem či jiným zvířetem (zvláštní úkaz) a nad tím se lehce vznášel opar s prachem. Obraz podsvětní řeky Styx. Na závěr před východem z jeskyně se s námi průvodce rozloučil tradičním pozdravem, jímž byla rána z kanónu. Sice jenom z reproduktoru, ale s masou vápence nad hlavou bych si ji skoro odpustil.

Krasová tramvaj Zdroj Piret4

Fotografie z jeskyní nemám žádné, protože jsme byli upozorněni, že vlastník jeskyně si nepřeje fotografování uvnitř a když někdo jasně řekne, že si nepřeje, aby někdo fotografoval jeho majetek, jako demokrat to respektuji.
U východu z jeskyně, který ústí dvě stě metrů za obcí je letní restaurace nad řekou, hned za ní dětské hřiště, takže je možné jeskynní zážitek okamžitě kompenzovat. Poslední dílek komba, které jsme tak výhodně zakoupili, byla 4D (sic!) atrakce, zvaná Speleogame. Návštěvníci se usadí v imaxu, dostanou na nos brýle, do ruky joystick a během asi půl hodiny se na pozadí jednoduchého příběhu snaží na několika úkolech získat do nejvíc bodů tím, že klikají tlačítky jako idioti.


Beersel
Další výpad jsme podnikli do obce Linkebeek, kdysi vlámský Barbizon. V 19. století oblíbené místo malířů, protože vesnička stojí na vršku obtékána říčkou, která dál proti proudu tvoří malebné údolí, dnes ovšem převážně zastavěné chalupáři. Romantiku jsme našli alespoň v restauraci Au Petit Coquin na výtečném krvavém steaku a místní specialitě Confit de canard, kachním mase smíchaném s bramborami a zeleninou do úhledného a vydatného salátku.

Kdysi tobývalo údolí umělců... Zdroj Piret4

V sousedství stojí vodní hrad Beersel. Belgie je v tomto ohledu zemí zaslíbenou, protože v počtu kusů na hlavu jsou i zde hrady na druhém místě za lékárnami. Hrad založil na konci 13. století Godefroid z Hellebekke. Půdorys má tvar oválného lichoběžníku, opatřeného třemi obrannými věžemi, celý je postaven z cihel. Vnitřní nádvoří bylo prakticky nezastavěné, většina života se odehrávala ve dvou až třech patrech věží. Hrad byl od počátku součástí předsunutého obranného systému kolem Bruselu, díky tomu držitelé hradu dostávali různá privilegia. Hrad byl dobyt pouze jednou během povstání Bruselanů proti císaři Maxmiliánovi roku 1489. Po potlačení rebelie museli pak Bruselané hrad opravit na vlastní náklady. Od 17. století byl hrad opuštěn, ale nepodlehl zkáze. V době romantismu se zřícenina stala inspirací umělců, dokonce Victor Hugo o hradu napsal báseň, která ale nepatří k jeho nejlepším, jak přiznává i místní průvodce.

Beersel - vstupní brána Zdroj Piret4

Hrad se postupně rekonstruuje, takže zejména zvenku byl obestavěn lešením. Tím pádem místo romantického rybníčku, jímž je hrad normálně obklopen, jsme museli překonat nevábnou bažinu. Další obranné prvky jsou ale zachovány, včetně funkčního systému padací brány, udržovaných otvorů pro polévání nepřátel horkou smolou a zachovaných ochozů. Vnitřek hradu by byl ideální pro nějakou bojovku, protože všechny věže mají několik pater, jedna dokonce sklepení. Ve vyšších patrech jsou i dvoje schodiště, k tomu je v každém patře kamenný koridor, takže děti se vyřádily. Ve sklepení hlavní věže je pozůstatek mučírny s dochovaným mučícím ponkem.

Beersel-mučírna Zdroj Piret4

Příště si řekneme, k čemu je v domácnosti užitečná pohanka, k čemu křesťanka a k čemu muslimka.
Abjantó
Eurotrubec

Raport kapitaana Pireta No3

Bruselský život Eurotrubce se nijak extrémně neliší od života běžného pražského trubce. S kuropěním vyskočit z postele, připravit zdravou eurobiosnídani, nachystat dětem vydatnou svačinu bez přívlastků, jemně probudit živitelku a pak dokopat drobotinu k pravidelnému školnímu eurobusu (www.eurobussing.com). Mimochodem, děti se vozí v Renaultových Irisbusech z Karosy, ale Sarkozymu to, pro všechno na světě, raději neříkejte. Pak nastává hlavní trubcův program, který trvá do půl čtvrté, dvakrát týdně do dvanácti. Občas je třeba něco vyřídit ve škole, například když si mne předvolala učitelka franštiny, samozřejmě rodilá Francouzka, ohledně učebních pomůcek pro holky. Má systém různobarevných normovaných desek a plastových obalů, které mi názorně předvedla (prvňáci žluté, třeťáci červené). Zároveň chce, aby na její hodiny měly děti extra penál s propiskou, obyčejnou tužkou, gumou a ořezávátkem. Ta dobrá žena si tedy vypůjčila od jednoho žáčka vybavení a ukazovala mi:

„Klára potřebuje tyto desky červené, tento obal červený, tento sešit červený. Toto je penál, toto je pero, toto je tužka, toto je guma, toto je ořezávátko, toto je červená pastelka.“

„Ano, paní učitelko, všechno zařídíme.“

„Julie potřebuje tyto desky žluté, tento obal žlutý, tento sešit žlutý. Toto je penál, toto je pero, toto je tužka, toto je guma, toto je ořezávátko, toto je žlutá pastelka.“

Sám nevím, jestli paní učitelka je obětí výuky na prvním stupni, nebo jestli to brala jako uvedení necivilizovaného východoeropana do problematiky základních školních pomůcek.

Školní nádvoří. Ráno a o přestávkách plné europotěru. Zdroj Piret2

Brusel Transport

Narozdíl od jiných kolegů zatím nemáme domácí zoo, takže odpadá venčení chlupatých parazitů. Nebudu tady dopodrobna rozebírat nákupy či jiné běžné domácí práce, takže můžu přejít rovnou k nadstavbě.

Po městě se dá cestovat různě, je zde metro, tramvaj, autobusy, dá se jezdit i vlakem. O automobilismu se nemá cenu rozepisovat. Překvapilo mne relativně málo cyklistů, ale s přibývajícím jarem se osměluje čím dál víc pedálů. Používám co možná nejvíc chůze, protože je to ideální prostředek pro poznání charakteru místa, je i víc času na poznávání a rozjímání. Na dlouhé cesty je samozřejmě nejlepší metro, kosmopolitní prostředek. Kosmopolitní je i zaměstnanecká politika, takže když jsem šel reklamovat jízdenku, která se chybně orazila, v informačním okénku jsem dostal na výběr mezi pákistánským horalem a marockým beduínem. Dal jsem přednost exotičtějšímu turbanu, předložil horalovi jízdenku a ukázalna chybu, načež ten dobrý muž mi plynnou paštunštinou vysvětlil celý reklamační postup, který naštěstí je v mě bližších jazycích (zdejší klasika FR/NL) i na žádosti, kterou mi nakonec dal.

Old England House - dnes Muzeum hudebních nástrojů. Zdroj Piret2

Albertina

V dlouhých dnech se zpravidla vydávám do Královské knihovny (www.kbr.be) studovat literaturu k disertaci, zejména tituly těžko dostupné doma. Knihovna stojí na úpatí vrchu (ano, vrchu!) nad historickým středem Bruselu, který dokonce nese vznosné jméno Mont des Arts (vlámsky Kunstberg), čili Hora umění. Jméno nese podle Muzea krásných umění, které stojí na vrchu brdku kolem Place Royal, v sousedství královského paláce. Cestou dolu směrem k městu je po pravé straně fascinující secesní budova Old England v anglickém stylu s Muzeem hudebních nástrojů. Prostor pod Mont des Arts byl v roce 1910 využit k bruselské jubilejní výstavbě. Po 2. světové válce byl prostor výstaviště na jedné straně zastavěn kongresovým palácem a na druhé straně budovou knihovny, která také nese jméno Albertina na počest krále Alberta I. Tato ušlechtilá postmoderní budova z let 1954-69 by mohla být klidně v erbu odpůrců blobu na Letné. Vzhled budovy nehyzdí jediná oblinka, vše je řešeno do zcela pravého úhle. Jediné neslohové křivky jsem nalezl až na pánských záchodcích, kde by asi čtverhranné instalace měly po použití následky na pánských oděvech, ale při troše snahy by se dalo vyřešit cokoli.

www.antikaplicky.be Zdroj Piret2

Legitimaci jsem si vyřídil on-line, paní v recepci mi udělala pouze fotečku a za 20 euro mám roční vstup. Ani občanku vidět nechtěli, což je téměř napováženou, neb na legitku je i přístup ke zvláštním tiskům a rukopisům. Hlavní čítárna funguje efektivně, u vstupu vyměníte legitimaci za číslo stolku u kterého usednete a to pak uvedete do objednávky, protože po vyřízení žádosti začne na stolku blikat kontrolka, že knihy jsou k dispozici. Knihy přicházejí během 20 minut. Pro škudlily: místo šatny jsou skříňky uzamykatelné za jedno euro. Nemaje vždy po ruce příslušný obnos, zkusil jsem mašince vnutit naši tvrdou pětikačku a proces proběhl hladce. Pro moralisty: mince je vratná, takže jsem panu králi nezpůsobil žádnou škodu.

Spojení ke knihovně je asi nejlepší na stanici Gare Central, tedy Hlavní nádraží. To je celé pod zemí, takže se ušetří mnoho vzácného městského prostoru a místo honosné nádražní budovy je k dispozici honosná bankovní budova s obchodní pasáží. Cesta od stanice metra k vlastní nádražní hale, kterou se prochází směrem ke knihovně, je poměrně frekventovaná, takže nechybějí žebráci a jiní povaleči, kteří se ale objevují jen decentně a nenápadně. Nikdy také nechybí některá z forem pouliční produkce; střídá se několik muzikantů, nevypozoroval jsem žádný systém, zřejmě kdo dřív přijde, ten dřív mele. V nabídce jsou Peruánci (oba muzikanti, flétnista a kytarista jsou tragičtí, nesrovnatelní k občasným produkcím na pražských tržištích), houslistka, dle repertoáru pravděpodobně Ruska, se psem (poprvé jsem viděl jak si pes vleží zacpává tlapkama uši, nehledě na to, že mám pocit, že paní fidlá stále stejnou melodii volžských burlaků), dobrý je harmonikář, který hude ve francouzském stylu, zřídka se objeví dva starší cikáni se zajímavým aranžmá, kdy harmonikář hraje variace na kozáčka a saxofonista do toho procítěné duje tklivé melodie let šedesátých a sedmdesátých. Vpodvečer se prostor zaplní hippíky a squattery o průměrném věku 40 let, kteří ale jenom pokuřují a klábosí.

Paul Hankar - vlastní dům (1893). Zdroj Piret2

Bruselská předměstí

Obýváme čtvrť, která postupně vznikala zhruba mezi lety 1900-1930 převážně jako rezidenční s nízkými, jedno- až třípatrovými řadovými domy. Převažují domy rodinné, ale je tu i dost domů činžovních. Vzhledem k oblibě secese, neboli Art-nouveau, je mnoho domů stavěno v tomto stylu, máme tu i pěkné funkcionalistické kousky i domy eklektické, historizující atd. Nejsa vzdělán v architektuře a nemaje výrazné estetické cítění, nebudu se pouštět do hlubokých rozborů, ale aspoň v duchu si představuji, jak by to popisoval šumný Vávra.

Palác Stoclet, vídeňský architekt Josef Hoffman, 1905-11. Zdroj Piret2

V pěším provozu se dostanete i blíže k masám. Jednou týdně musím Julču vyzvednout osobně, protože prvňáci končí v poledne a autobus jede až odpo. Do školy to máme slabou půlhodinu chůze většinou vilovými uličkami, takže to využívám k poznávání. Na radnici jsme dokonce objevili šikovného průvodce po významných budovách v našem okolí, takže po jednotlivých clusterech procházím, zkoumám, fotím. Najednou vedle mne zastavila Corsa, s nasupenou řidičkou, z auta vyskočilo belgické nízké čelo a osopilo se na mne:

„Proč jste fotografoval můj dům?“

„Nevím, který je Váš dům“

„Ten červený ve vedlejší ulici“

„Našel jsem ho v průvodci, je z historického hlediska zajímavý.“

Pak jsem mne ptal, co jsem zač, řekl jsem mu, že se zajímám o historii a jsem z Česka, takže si vzpomněl na Československo a začal něco vykládat o demokracii (narazil přece na primitiva z východu). Nejdřív jsem mu chtěl namítnout, že v demokracii se snad může fotografovat na veřejných místech, ale přišlo mi užitečnější se s ním podělit o zjištění, že většina domů v ulici Lietard, pravděpodobně včetně jeho (nevím, který to byl, červené jsou všechny), byla postavena v letech 1912-1923 architektem Jeanem de Ligne podle stejného konceptu, ale liší se jen v některých prvcích (vchod, arkýř, typ oken atd.) a pouze jeden je výrazně odlišný, ve venkovském stylu. On to ale pravděpodobně věděl, protože nasupeně nastoupil do vozu k choti a odfrčel.

Dům a ateliér sochařů Philippa a Marcela Wolferse (1906). Zdroj Piret2

Foret de Soignes

Když je čas, vyrážíme pěšmo či kolmo do zeleného pásu kolem Bruselu. Nejblíže máme do Foret de Soignes. Bývalý vévodský a pak královský les byl v částech kolem města pohlcen zástavbou, ale hraniční části Foret de Soignes organicky přechází ve vilovou čtvrť, a jsou ideálním východiskem pro ranní výběhy i nedělní procházky. Ve čtvrti Auderghem leží jeden z řady zaniklých klášterů v okolí města, Rouge Cloitre (Červený klášter). Park s rybníčky a zbytky konventu byl odpradávna součástí královského lesa Foret de Soignes. Klášter augustiniánů-kanovníků vznikl roku 1368 na místě poustevny, která zde stávala. Jméno nesl prý dle výrazné červené barvy zdiva; čím byla výrazná v zemi, kde se staví převážně z neomítnutých cihel, mi není úplně jasné. I proto se mi zdá věrohodnější druhé vysvětlení, že název pochází z vlámského „rooien“ (porazit, pokácet) a odkazuje na to, že klášter byl vystavěn na mýtině uprostřed lesů. Za pozemkové vlastnictví vděčí Janě Brabantské, manželce vévody Václava Lucemburského. Zejména v prvních dvou staletích své existence konvent vzkvétal a zejména zdejší skirptorium bylo velmi kvalitní a významné. Po náboženských válkách přišel úpadek a klášter zrušil Josef II. Celý komplex pak následoval notoricky známý osud, kdy budovy byly využity pro manufaktury (zde pivovar, tkalcovna a podobně). Většina budov, včetně kostela byla rozebrána, takže zbylo jen torzo budov, které dnes slouží jako malá farma, hospůdka a také umělecké centrum. V parku jsou instalována dvě moderní hřiště, jedno jako velká plachetnice, pro mrňata klasický mix plastových prolézaček a houpaček.

Hrad Tournay-Solvay coby vila. Zdroj Piret2

Další lesopark mezi Foret de Soignes a městem je Bois de Cambre na jihu města. Tato část nese jméno podle jiného kláštera, jehož zbytky stojí blíže v centru v Bruselu a území dnešního parku patřilo k jeho doméně. Udělali jsme jen takový nejkratší okruh cca na 2 hodiny. Za pozornost stojí pozemky „panství“ Tournay-Solvay, dříve soukromá zahrada rodiny továrníka Alfreda Solvaye. Jeho součástí je malý anglický parčík, jemuž vévodí zříceniny novorenesančního hradu/zámku, park přechází v sad, kde stojí zajímavý strážní domek s věžičkou a ze sadu se dá vstoupit do růžové zahrady. Ještě mezi vilkami začínají rybníky, nezřídka s poetickými názvy: Podkova, Mlýnský, Poustevníkův nebo Rybník utopených dětí. U posledního je také zajímavá geneze názvu, protože nejspíš pochází od dětí jednoho z majitelů, mlynáře Verdroncka (česky Utopený), jimž otec rybník někdy v 18. století odkázal. Na to se však zapomnělo, takže rybník utopených dětí má několik výživných variant legendy, jak se 4 a více dětí mlynáře postupně topilo v rybníku, když se snažily jeden po druhém zachránit utonulé sourozence, až se k vodě vydal sám otec, který když viděl na hladině plovat 4 (či více) tělíček, zešílel (oběsil se, utopil se, jak měli zrovna vypravěči náladu). Park je ovšem romantický, zelený, mnoho širokých cest, kde se můžete přemísťovat pěšmo, kolmo, koňmo, místy i bruslo. V partiích blízko domů jsou často hřiště, a to nejen globální montované plasty (nic proti nim, děti se vyblbnou!), ale je k vidění i poctivá ruční práce se dřevem.

Rybník utopených dětí Zdroj Piret2

Příště si povíme, jestli při přípravě hlavního večerního chodu sypeme krupici do mléka nebo lijeme mléko na krupici a jaké produkty nám vzniknou při míchání po a proti směru hodinových ručiček.

Abjantó

Eurotrubec

Raport kapitaana Pireta No2

Bruggy a Grimbergen

Rekonvalescenci po úporné chřipce, která, stejně jako hospodářská krize, odezněla po sedmi dnech, jsme zahájili výletem do Benátek severu, starobylých Brugg. Letmý pohled do internetu nám odhalí, že vznosné přirovnání k městu na lagunách nese téměř každé město na dohled od Severního či Baltského moře, kterým protéká alespoň potok (namátkou Amsterdam, Bornholm, Sankt Petěrburg, Stockholm), takže se netřeba příliš dopředu vzrušovat. Minimálně bych začal tím že na výlet do skutečných Benátek bych si asi nebral fleece, lyžařskou bundu, dvoje ponožky a termosku s čajem.
Kouzlo Brugg spočívá, podobně jako u dalších měst s obdivovaným historickým jádrem, v zachovaném rázu středověkého obchodního města, které zažilo dlouhotrvající rozkvět, přetržený náhlým úpadkem. Díky tomu je zde zachováno historické jádro s charakterem odpovídajícím polovině 15. století s křivými úzkými uličkami, pestrou skladbou domů od honosných kupeckých sídel po titěrné domky na okraji, doplněné nezbytnými kostely, kláštery a náměstíčky na nečekaných místech. Převažuje typická zástavba z neomítnutých cihel. A samozřejmě kanály, které protkávají město a dotvářejí jeho „benátskou“ atmosféru.

Zdroj Bruggy

Bruggy vzhledem ke své poloze nedaleko pobřeží na dolním toku řeky byly odedávna významným sídlem, první opevněný post zde postavil již Julius Caesar. Vrcholná éra města začala za vlády flanderského hraběte Baudouina I., zvaného Železná ruka (ta raně středověká přízviska jsou tak romantická!), který sem někdy kolem roku 870 přenesl své sídlo. Původně zde stál pouze hrad, ale brzy zde začal kvést obchod. Lokalita samozřejmě nezůstala ušetřena vikinských loupeživých útoků. V roce 1134 silná přílivová vlna prorazila vodní cestu od moře až k Bruggám a umožnila připlout námořním obchodním lodím až do města a začít tak jeho bouřlivý rozvoj. Bruggy se staly centrem obchodu s anglickou vlnou, francouzským vínem a flanderským textilem. Od roku 1253 byly členem hanzy. Od 14. století díky stykům s benátskými a janovskými kupci se obchod rozšířil i na orientální sortiment a díky italskému know-how se zde rozvíjely bankovní služby a Bruggy se staly finanční centrálou Nizozemí.
Zvrat přinesly dvě události. Roku 1477 přešlo burgundské vévodství, kam Bruggy patřily, dědictvím na Maxmiliána Habsburského, který začal omezovat výsady bohatého města a jeho obyvatel. Druhý faktor byla sama příroda, neboť koryto řeky se postupně zanášelo pískem a sedlinou z vnitrozemí a přístav v Bruggách postupně přestával být vhodný pro námořní plavidla s hlubokým ponorem a od 16. století jeho úlohu přebírají Antverpy. Pokusy o oživení mezinárodního obchodu již neměly úspěch. Dnes mají Bruggy svůj námořní přístav v Zeebrugge, vybudovaném na počátku 20. století (mimo jiné zde byla významná německá ponorková základna za 2. světové války).

Zdroj Bruggy

Bruggy letmo

Romantický den začal na bruggském hlavním nádraží, přesněji řečeno na jeho parkovišti (ano, placeném, na neplacené jsem byl líný se vracet). Nádraží stojí hned za bývalými hradbami, které dnes nahrazuje městský okruh a za ním hned vstupujeme do chudinské části města. Příznačně zde dnes stojí nemocnice, rozsáhlý komplex z 19. století, podobný tomu co máme v Praze v Londýnské. Hned za nemocnicí je romantický rybníček zvaný Minnewater, který prý vytvořil jeden zamilovaný mladík nad hrobem své zemřelé snoubenky. Hned za Minnewater je protáhlé náměstí, spíš rozšířená ulice Wijngaardsplein, s koňskou kašnou, kde mají stanoviště bruggští drožkáři, kteří s koňským povozem vyvážejí turisty na projížďky. Cena je 30 eur za cca ¾ hodiny, takže si můžete vybrat, jestli si dáte v teple pořádný oběd nebo jestli za stejnou cenu pěkně promrznete za kozlíkem. Na břehu kanálu za mostkem je Béguinage, zachovaný konvent bekyň. Tvoří ho komplex prostých jednopatrových budov, bíle omítnutých, kolem travnatého dvora s kostelem. V domcích bydlely bekyně, jednoduše řečeno laické řeholnice. Bekyně a jejich konventy ve středověku se objevovaly zejména v severozápadní Evropě, v severní Francii, ve Flandrech a severním Německu. Byla to vlastně řeholní komunita pro ženy, často vdovy nebo neprovdané mladé ženy. Život bekyň se řídil určitými pravidly, samozřejmě musely žít v celibátu a vést zbožný život. Na provoz si vydělávaly prací a část příjmů samozřejmě pocházela z darů. Bekyně (a jejich mužské protějšky bekhardi – pikarti) se často dostávaly do centra zájmu heretických kazatelů a nezřídka hereze vznikala v jejich komunitách, takže tyto řády byly zakázány, pouze ve Flandrech povolil jejich provozování papež Jan XXII.; proto se také s béguinage setkáváme často v Belgii a Nizozemsku.
Klapot koňských kopyt a hrkání kočárů provází návštěvníky až na Grote Markt. Cestou stojí za vidění bývalý špitál sv. Jana, který stojí na břehu kanálu a dnes je v něm muzeum Hanse Memlinga, původem německého malíře 15. století, který v Bruggách působil. Přes ulici naproti stojí gotická bazilika P. Marie (vlámsky Onze-Lieve-Vrouwekerk). Majestátní stavba obsahuje unikátní připomínku hospodářské a kulturní vyspělosti Brugg v dobách své největší slávy. V boční kapli vedle chóru je umístěna Michelangelova socha Madony s dítětem, jediná jeho plastika, která se nachází severně od Alp. Roku 1514 jí daroval kostelu obchodník Jan van Moeskroen (v Itálii vystupoval jako Giovanni di Moscerone).

Zdroj Bruggy

Hlavní náměstí, v tomto kraji tradičně nazývané Grote Markt, je samozřejmě nejvýstavnější částí města. Náměstí v Bruggách má úctyhodnou rozlohu téměř 1 hektaru, i když ve středověku, podle dochovaných kreseb, byl prostor před radnicí zastavěn, takže bylo menší. Náměstí vévodí městská věž (Belfort van Brugge) nad městskou tržnicí. Je vysoká 83 metrů a vyfotit se mi jí podařilo jen díky výše zmíněnému hektaru. Ve věži byl městský archiv a pokladnice a zvonice. Kolem náměstí jsou honosné kupecké domy, převážně s gotickým jádrem.
Prohlídku jsme zakončili u kostela Krista Spasitele, v kavárničce u kávičky a nezbytné wafle; protože suché těsto s cukrem nám přišlo málo na slunečné sobotní odpoledne, zvolili sme variantu se šlehačkou a čokoládou (šlehačka byla opravdu šlehačka, nikoli dech ze spreje, čokoláda se podává rozpuštěná v koflíku k polévání – po konzumaci jsem již nevečeřel), holky si daly s jahodama (taky nevečeřely, ale asi to nemělo souvislost s waflí). Pak už zpátky kolem bekyní a na kůň.

Zdroj Bruggy

Knokke
Protože výlet byl rekonvalescenční a za azurového počasí (což v únoru i zde znamená 3 nad nulou), zahrnuli jsme i návštěvu nedalekého mořského pobřeží. Zvolili jsme blízké letovisko Knokke (asi to bude všechno na jedno brdo), motivací bylo zejména to, že se zde konal (a dodnes koná?, nevím) filmový festival, kam jezdívaly i naše normalizační hvězdy (zejména Bohdalka dávávala k dobru peprné příběhy z kuloárů). Tak jsme za bezmračného počasí vyběhli v zimnících a sněhulách na písčité pobřeží, a když se odhrunula jinovatka, daly se najít i mušličky. Na sluníčku bylo snesitlně, takže jsme s termoskou horkého čaje vydrželi až do pozdního odpoledne. Český původ se samozřejmě nezapřel a koupačka v moři lákala, ale nakonec jsem toto povyražení zapudil, protože koupat se ve vodě, která má teplotu jako vzduch není osvěžující.

Atomium

Na neděli jsme si přichystali volnější program po blízkém okolí Bruselu. Začali jsme návštěvou ikony města, legendárního Atomia. Stavba na „kopci“ nad Bruselem stojí vedle výstaviště v čtvrti Heysel, v sousedství nechvalně proslulého fotbalového stadionu, který dnes nese jméno krále Baudouina. Konstrukce Atomia představuje molekulu železa ve 165miliardovém zvětšení. Konstrukce je 102 metrů vysoká a tvoří jí 9 koulí, jakožto atomů, propojených tubusy (ty by měly, pokud mne neklamou mé chabé chemické znalosti, představovat valenční síly, takže skutečný model bych si představoval jako koule, které drží ve vzduchu nějaké silové generátory. To by byla fajeřina!). Projekt byl vytvořen u příležitosti EXPO 58, ale to je známo. Protože jsme vyrazili časně a u pokladny byli už v půl jedenácté, měli jsme lístky celkem bez fronty a čekání na rychlovýtah taky mělo spád. Cesta do nejvyšší koule s restaurací výtahem o rychlosti 5m za vteřinu proběhla celkem klidně. Rozhled vzhledem k počasí nebyl nijak zvláštní, alespoň jsme si prohlédli z výšky sousední atrakci, Minievropu s maketami profilových evropských památek. Pak vás volným pádem zase spustí dolů a můžete se projít po svých, respektive po eskalátorech skrze tubusy do dalších čtyř koulí. Ve dvou byla multimediální výstava o severním a jižním pólu (asi nejmultimediálnější byl průchod tunelem z modře nasvíceného prostěradla, přičemž z repráků znělo praskání ledu), v jednom je předražený bar a v poslední, tzv. dětské kouli, je instalace dětského koutku, ale protože autorkou ja jakási americká designérka a pochází to někdy ze 60. letech, děti se na barevné prolézačky, skluzavky a další atrakce spokojeně dívají pouze přes sklo a své nadšení, že tato

Zdroj Bruggy

hodnotná instalace zůstane nedotčena pro další generace, dávají hlasitě najevo.



Grimbergen

Hned za obchvatem města, zvaným Ring, je na sever od Bruselu městečko Grimbergen, náš další cíl. Rozhodli jsme se totiž věnovat pozornost tzv. zelenému pásu kolem Bruselu. Kolem města v jeho rozloze z doby přibližně meziválečné se kromě nezbytného dálničního Ringu prostírá množství parků, zahrad, vesniček, často se zámečky, usedlostmi a kláštery. Nejznámější a největší je Foret de Soignes na jihovýchodě. Francouzská příručka tvrdí, že udržování tohoto zeleného pásu je trik Vlámů, aby se frankofonní živel udržel jen v hranicích Bruselu, kde francouzština vládne a nešířil se dál z tohoto vředu na sever. Idea státu belgického je skvostná!
Grimbergen je dnes tuctové městečko na okraji metropole s malebným centrem. Ale ve 12. století páni z Grimbergenu byli největšími soupeři brabantských vévodů sídlících v Bruselu. I díky tomu vzniklo v Grimbergenu premonstrátské opatství (založeno 1128). Roku 1566 bylo těžce poškozeno za náboženských válek, ale po jejich skončení klášter zažil nový rozkvět, který vyvrcholil v polovině 18. století. Opati Augustinus van Eeckhout (1716-1747) a Jan Baptist Sophie (1755-1775) nechali klášter přestavět ve stylu vrcholného baroka (architekti Jean-André Anneessens a Tobie de Sager). Nákladná přestavba kostela i konventu proměnila komplex ve skvost, který byl zasloužené nazván „perlou Brabantska“. Klášter byl zrušen roku 1794 během okupace francouzskými revolučními oddíly. Klášterní budovy byly z velké části rozebrány, zůstala jenom stavba kostela, který nyní slouží jako farní. Zůstala tradiční výroba výtečného piva Grimbergen a můžete se setkat i s chlebem stejnojmenné značky, samozřejmě dle osvědčených středověkých receptů.

Zdroj Bruggy

Prohlídku jsme zahájili pozdním obědem; zvolili jsme restauraci Eugeenhoeve, která se tvářila dostatečně pohostinně a zároveň cenově přijatelně. Přestože jsme byli za humny řekněme dvoujazyčného Bruselu (ve skutečnosti je zde franština dominantní), Grimbergen včetně zmíněné hospody je čistě vlámský. S personálem je možné se ovšem francouzsky domluvit a jídelní lístek se znalostí němčiny a angličtiny také nakonec vydal svá tajemství. Vybrali jsme si nabízené hotovky (masové koule v tomatové omáčce, musaka, guláš (sic! - servírka samozřejmě říkala „chulaš“) zcela obstojné chuti) a oddali se čekání. Děti naštěstí měly k dispozici nějaké omalovánky a hračky, ale jak čas běžel, začali jsme netrpělivě pokukovat po kuchyni. V poloprázdné hospodě ta třičtvrtěhodina zase tak rychle neubíhala, ale děti se zabavily a my jsme nakonec zjistili, že na tom nejsme nejhůř, neb rodinka u sousedního stolu, která přišla prakticky vzápetí po nás, sice dostala kávu hned po příchodu, ale palačinka jim přišla až po našich hotovkách. Takže jsme alespoň pochytili pár peprných vlámských výrazů a kávu odložili na později.
Pro dobré zažití jsme se vypravili na vycházku po klášterních statcích. Samotné městečko má malebnou hlavní třídu ke kostelu. Když se vyjde z centra, nabízí se značená naučná stezka podle říčky Maalbaek, která napájí dodnes soustavu rybníčků a její vody poháněly některé klášterní provozy. Zachoval se vodní mlýn (Liermolen), který zde stál již roku 1341 (v dnešní podobě z konce 18. století) a dál proti proudu další mlýn (Tommermolen) s pekárnou. Obě památky jsou dnes opatřeny sympatickými občerstvovnami, takže kávička byla nasnadě. Zvolili jsme Liermolen, neboť byl blíže k městečku (byla dost kosa!) a stálo u něj větší hřiště. Stezka byla i v nevlídném odpoledni poměrně rušná; jak se zdá je to oblíbená místní promenáda. Také když jsme vstoupili do mlýnice, přebudované na vlídnou hospůdku, obrátily se na nás překvapivé zraky tří nebo čtyř párů místních promenádníků. Jediný volný stůl byl u okna nad splavem se stylovou vyhlídkou. Zdvižená obočí naznačovala něco ve smyslu „tady přece vždycky sedávají Janssenovi“, ale aspoň měli domácí námět na hovor.
S posledním světlem jsme ještě stihli v městském parku oběhnout zdejší nejstarší pamětihodnost, donjon z 12. století, který zůstal zachovaný z hradu Grimbergenů. Donjon stojí uprostřed jezírka, které vzniklo z hradních příkopů. Hrad se dostal v 19. století do vlastnictví hrabat Merodů a Jeanne de Merode u hradu vystavěla romantický zámeček (1909-11), který zahrnoval i starou hradní věž. Ze zámku zůstaly jen trosky, protože zde sídlila za okupace během 2. světové války správa vojenského letiště v Grimbergenu a když Němci v roce 1944 ochdázeli, tak zámek zapálili, aby nepadly nepříteli do rukou vojenské dokumenty. Takže zase zůstal jenom donjon.
Příště si povíme, jak se čistí koberec od zašlapaných belgických pralinek a jestli je na připálené pomfrity vhodné brát majzlík.
Abjantó
Eurotrubec