Rekonvalescenci po úporné chřipce, která, stejně jako hospodářská krize, odezněla po sedmi dnech, jsme zahájili výletem do Benátek severu, starobylých Brugg. Letmý pohled do internetu nám odhalí, že vznosné přirovnání k městu na lagunách nese téměř každé město na dohled od Severního či Baltského moře, kterým protéká alespoň potok (namátkou Amsterdam, Bornholm, Sankt Petěrburg, Stockholm), takže se netřeba příliš dopředu vzrušovat. Minimálně bych začal tím že na výlet do skutečných Benátek bych si asi nebral fleece, lyžařskou bundu, dvoje ponožky a termosku s čajem.
Kouzlo Brugg spočívá, podobně jako u dalších měst s obdivovaným historickým jádrem, v zachovaném rázu středověkého obchodního města, které zažilo dlouhotrvající rozkvět, přetržený náhlým úpadkem. Díky tomu je zde zachováno historické jádro s charakterem odpovídajícím polovině 15. století s křivými úzkými uličkami, pestrou skladbou domů od honosných kupeckých sídel po titěrné domky na okraji, doplněné nezbytnými kostely, kláštery a náměstíčky na nečekaných místech. Převažuje typická zástavba z neomítnutých cihel. A samozřejmě kanály, které protkávají město a dotvářejí jeho „benátskou“ atmosféru.
 |
| Zdroj Bruggy |
Bruggy vzhledem ke své poloze nedaleko pobřeží na dolním toku řeky byly odedávna významným sídlem, první opevněný post zde postavil již Julius Caesar. Vrcholná éra města začala za vlády flanderského hraběte Baudouina I., zvaného Železná ruka (ta raně středověká přízviska jsou tak romantická!), který sem někdy kolem roku 870 přenesl své sídlo. Původně zde stál pouze hrad, ale brzy zde začal kvést obchod. Lokalita samozřejmě nezůstala ušetřena vikinských loupeživých útoků. V roce 1134 silná přílivová vlna prorazila vodní cestu od moře až k Bruggám a umožnila připlout námořním obchodním lodím až do města a začít tak jeho bouřlivý rozvoj. Bruggy se staly centrem obchodu s anglickou vlnou, francouzským vínem a flanderským textilem. Od roku 1253 byly členem hanzy. Od 14. století díky stykům s benátskými a janovskými kupci se obchod rozšířil i na orientální sortiment a díky italskému know-how se zde rozvíjely bankovní služby a Bruggy se staly finanční centrálou Nizozemí.
Zvrat přinesly dvě události. Roku 1477 přešlo burgundské vévodství, kam Bruggy patřily, dědictvím na Maxmiliána Habsburského, který začal omezovat výsady bohatého města a jeho obyvatel. Druhý faktor byla sama příroda, neboť koryto řeky se postupně zanášelo pískem a sedlinou z vnitrozemí a přístav v Bruggách postupně přestával být vhodný pro námořní plavidla s hlubokým ponorem a od 16. století jeho úlohu přebírají Antverpy. Pokusy o oživení mezinárodního obchodu již neměly úspěch. Dnes mají Bruggy svůj námořní přístav v Zeebrugge, vybudovaném na počátku 20. století (mimo jiné zde byla významná německá ponorková základna za 2. světové války).
 |
| Zdroj Bruggy |
Bruggy letmo
Romantický den začal na bruggském hlavním nádraží, přesněji řečeno na jeho parkovišti (ano, placeném, na neplacené jsem byl líný se vracet). Nádraží stojí hned za bývalými hradbami, které dnes nahrazuje městský okruh a za ním hned vstupujeme do chudinské části města. Příznačně zde dnes stojí nemocnice, rozsáhlý komplex z 19. století, podobný tomu co máme v Praze v Londýnské. Hned za nemocnicí je romantický rybníček zvaný Minnewater, který prý vytvořil jeden zamilovaný mladík nad hrobem své zemřelé snoubenky. Hned za Minnewater je protáhlé náměstí, spíš rozšířená ulice Wijngaardsplein, s koňskou kašnou, kde mají stanoviště bruggští drožkáři, kteří s koňským povozem vyvážejí turisty na projížďky. Cena je 30 eur za cca ¾ hodiny, takže si můžete vybrat, jestli si dáte v teple pořádný oběd nebo jestli za stejnou cenu pěkně promrznete za kozlíkem. Na břehu kanálu za mostkem je Béguinage, zachovaný konvent bekyň. Tvoří ho komplex prostých jednopatrových budov, bíle omítnutých, kolem travnatého dvora s kostelem. V domcích bydlely bekyně, jednoduše řečeno laické řeholnice. Bekyně a jejich konventy ve středověku se objevovaly zejména v severozápadní Evropě, v severní Francii, ve Flandrech a severním Německu. Byla to vlastně řeholní komunita pro ženy, často vdovy nebo neprovdané mladé ženy. Život bekyň se řídil určitými pravidly, samozřejmě musely žít v celibátu a vést zbožný život. Na provoz si vydělávaly prací a část příjmů samozřejmě pocházela z darů. Bekyně (a jejich mužské protějšky bekhardi – pikarti) se často dostávaly do centra zájmu heretických kazatelů a nezřídka hereze vznikala v jejich komunitách, takže tyto řády byly zakázány, pouze ve Flandrech povolil jejich provozování papež Jan XXII.; proto se také s béguinage setkáváme často v Belgii a Nizozemsku.
Klapot koňských kopyt a hrkání kočárů provází návštěvníky až na Grote Markt. Cestou stojí za vidění bývalý špitál sv. Jana, který stojí na břehu kanálu a dnes je v něm muzeum Hanse Memlinga, původem německého malíře 15. století, který v Bruggách působil. Přes ulici naproti stojí gotická bazilika P. Marie (vlámsky Onze-Lieve-Vrouwekerk). Majestátní stavba obsahuje unikátní připomínku hospodářské a kulturní vyspělosti Brugg v dobách své největší slávy. V boční kapli vedle chóru je umístěna Michelangelova socha Madony s dítětem, jediná jeho plastika, která se nachází severně od Alp. Roku 1514 jí daroval kostelu obchodník Jan van Moeskroen (v Itálii vystupoval jako Giovanni di Moscerone).
 |
| Zdroj Bruggy |
Hlavní náměstí, v tomto kraji tradičně nazývané Grote Markt, je samozřejmě nejvýstavnější částí města. Náměstí v Bruggách má úctyhodnou rozlohu téměř 1 hektaru, i když ve středověku, podle dochovaných kreseb, byl prostor před radnicí zastavěn, takže bylo menší. Náměstí vévodí městská věž (Belfort van Brugge) nad městskou tržnicí. Je vysoká 83 metrů a vyfotit se mi jí podařilo jen díky výše zmíněnému hektaru. Ve věži byl městský archiv a pokladnice a zvonice. Kolem náměstí jsou honosné kupecké domy, převážně s gotickým jádrem.
Prohlídku jsme zakončili u kostela Krista Spasitele, v kavárničce u kávičky a nezbytné wafle; protože suché těsto s cukrem nám přišlo málo na slunečné sobotní odpoledne, zvolili sme variantu se šlehačkou a čokoládou (šlehačka byla opravdu šlehačka, nikoli dech ze spreje, čokoláda se podává rozpuštěná v koflíku k polévání – po konzumaci jsem již nevečeřel), holky si daly s jahodama (taky nevečeřely, ale asi to nemělo souvislost s waflí). Pak už zpátky kolem bekyní a na kůň.
 |
| Zdroj Bruggy |
Knokke
Protože výlet byl rekonvalescenční a za azurového počasí (což v únoru i zde znamená 3 nad nulou), zahrnuli jsme i návštěvu nedalekého mořského pobřeží. Zvolili jsme blízké letovisko Knokke (asi to bude všechno na jedno brdo), motivací bylo zejména to, že se zde konal (a dodnes koná?, nevím) filmový festival, kam jezdívaly i naše normalizační hvězdy (zejména Bohdalka dávávala k dobru peprné příběhy z kuloárů). Tak jsme za bezmračného počasí vyběhli v zimnících a sněhulách na písčité pobřeží, a když se odhrunula jinovatka, daly se najít i mušličky. Na sluníčku bylo snesitlně, takže jsme s termoskou horkého čaje vydrželi až do pozdního odpoledne. Český původ se samozřejmě nezapřel a koupačka v moři lákala, ale nakonec jsem toto povyražení zapudil, protože koupat se ve vodě, která má teplotu jako vzduch není osvěžující.
Atomium
Na neděli jsme si přichystali volnější program po blízkém okolí Bruselu. Začali jsme návštěvou ikony města, legendárního Atomia. Stavba na „kopci“ nad Bruselem stojí vedle výstaviště v čtvrti Heysel, v sousedství nechvalně proslulého fotbalového stadionu, který dnes nese jméno krále Baudouina. Konstrukce Atomia představuje molekulu železa ve 165miliardovém zvětšení. Konstrukce je 102 metrů vysoká a tvoří jí 9 koulí, jakožto atomů, propojených tubusy (ty by měly, pokud mne neklamou mé chabé chemické znalosti, představovat valenční síly, takže skutečný model bych si představoval jako koule, které drží ve vzduchu nějaké silové generátory. To by byla fajeřina!). Projekt byl vytvořen u příležitosti EXPO 58, ale to je známo. Protože jsme vyrazili časně a u pokladny byli už v půl jedenácté, měli jsme lístky celkem bez fronty a čekání na rychlovýtah taky mělo spád. Cesta do nejvyšší koule s restaurací výtahem o rychlosti 5m za vteřinu proběhla celkem klidně. Rozhled vzhledem k počasí nebyl nijak zvláštní, alespoň jsme si prohlédli z výšky sousední atrakci, Minievropu s maketami profilových evropských památek. Pak vás volným pádem zase spustí dolů a můžete se projít po svých, respektive po eskalátorech skrze tubusy do dalších čtyř koulí. Ve dvou byla multimediální výstava o severním a jižním pólu (asi nejmultimediálnější byl průchod tunelem z modře nasvíceného prostěradla, přičemž z repráků znělo praskání ledu), v jednom je předražený bar a v poslední, tzv. dětské kouli, je instalace dětského koutku, ale protože autorkou ja jakási americká designérka a pochází to někdy ze 60. letech, děti se na barevné prolézačky, skluzavky a další atrakce spokojeně dívají pouze přes sklo a své nadšení, že tato
 |
| Zdroj Bruggy |
Grimbergen
Hned za obchvatem města, zvaným Ring, je na sever od Bruselu městečko Grimbergen, náš další cíl. Rozhodli jsme se totiž věnovat pozornost tzv. zelenému pásu kolem Bruselu. Kolem města v jeho rozloze z doby přibližně meziválečné se kromě nezbytného dálničního Ringu prostírá množství parků, zahrad, vesniček, často se zámečky, usedlostmi a kláštery. Nejznámější a největší je Foret de Soignes na jihovýchodě. Francouzská příručka tvrdí, že udržování tohoto zeleného pásu je trik Vlámů, aby se frankofonní živel udržel jen v hranicích Bruselu, kde francouzština vládne a nešířil se dál z tohoto vředu na sever. Idea státu belgického je skvostná!
Grimbergen je dnes tuctové městečko na okraji metropole s malebným centrem. Ale ve 12. století páni z Grimbergenu byli největšími soupeři brabantských vévodů sídlících v Bruselu. I díky tomu vzniklo v Grimbergenu premonstrátské opatství (založeno 1128). Roku 1566 bylo těžce poškozeno za náboženských válek, ale po jejich skončení klášter zažil nový rozkvět, který vyvrcholil v polovině 18. století. Opati Augustinus van Eeckhout (1716-1747) a Jan Baptist Sophie (1755-1775) nechali klášter přestavět ve stylu vrcholného baroka (architekti Jean-André Anneessens a Tobie de Sager). Nákladná přestavba kostela i konventu proměnila komplex ve skvost, který byl zasloužené nazván „perlou Brabantska“. Klášter byl zrušen roku 1794 během okupace francouzskými revolučními oddíly. Klášterní budovy byly z velké části rozebrány, zůstala jenom stavba kostela, který nyní slouží jako farní. Zůstala tradiční výroba výtečného piva Grimbergen a můžete se setkat i s chlebem stejnojmenné značky, samozřejmě dle osvědčených středověkých receptů.
 |
| Zdroj Bruggy |
Prohlídku jsme zahájili pozdním obědem; zvolili jsme restauraci Eugeenhoeve, která se tvářila dostatečně pohostinně a zároveň cenově přijatelně. Přestože jsme byli za humny řekněme dvoujazyčného Bruselu (ve skutečnosti je zde franština dominantní), Grimbergen včetně zmíněné hospody je čistě vlámský. S personálem je možné se ovšem francouzsky domluvit a jídelní lístek se znalostí němčiny a angličtiny také nakonec vydal svá tajemství. Vybrali jsme si nabízené hotovky (masové koule v tomatové omáčce, musaka, guláš (sic! - servírka samozřejmě říkala „chulaš“) zcela obstojné chuti) a oddali se čekání. Děti naštěstí měly k dispozici nějaké omalovánky a hračky, ale jak čas běžel, začali jsme netrpělivě pokukovat po kuchyni. V poloprázdné hospodě ta třičtvrtěhodina zase tak rychle neubíhala, ale děti se zabavily a my jsme nakonec zjistili, že na tom nejsme nejhůř, neb rodinka u sousedního stolu, která přišla prakticky vzápetí po nás, sice dostala kávu hned po příchodu, ale palačinka jim přišla až po našich hotovkách. Takže jsme alespoň pochytili pár peprných vlámských výrazů a kávu odložili na později.
Pro dobré zažití jsme se vypravili na vycházku po klášterních statcích. Samotné městečko má malebnou hlavní třídu ke kostelu. Když se vyjde z centra, nabízí se značená naučná stezka podle říčky Maalbaek, která napájí dodnes soustavu rybníčků a její vody poháněly některé klášterní provozy. Zachoval se vodní mlýn (Liermolen), který zde stál již roku 1341 (v dnešní podobě z konce 18. století) a dál proti proudu další mlýn (Tommermolen) s pekárnou. Obě památky jsou dnes opatřeny sympatickými občerstvovnami, takže kávička byla nasnadě. Zvolili jsme Liermolen, neboť byl blíže k městečku (byla dost kosa!) a stálo u něj větší hřiště. Stezka byla i v nevlídném odpoledni poměrně rušná; jak se zdá je to oblíbená místní promenáda. Také když jsme vstoupili do mlýnice, přebudované na vlídnou hospůdku, obrátily se na nás překvapivé zraky tří nebo čtyř párů místních promenádníků. Jediný volný stůl byl u okna nad splavem se stylovou vyhlídkou. Zdvižená obočí naznačovala něco ve smyslu „tady přece vždycky sedávají Janssenovi“, ale aspoň měli domácí námět na hovor.
S posledním světlem jsme ještě stihli v městském parku oběhnout zdejší nejstarší pamětihodnost, donjon z 12. století, který zůstal zachovaný z hradu Grimbergenů. Donjon stojí uprostřed jezírka, které vzniklo z hradních příkopů. Hrad se dostal v 19. století do vlastnictví hrabat Merodů a Jeanne de Merode u hradu vystavěla romantický zámeček (1909-11), který zahrnoval i starou hradní věž. Ze zámku zůstaly jen trosky, protože zde sídlila za okupace během 2. světové války správa vojenského letiště v Grimbergenu a když Němci v roce 1944 ochdázeli, tak zámek zapálili, aby nepadly nepříteli do rukou vojenské dokumenty. Takže zase zůstal jenom donjon.
Příště si povíme, jak se čistí koberec od zašlapaných belgických pralinek a jestli je na připálené pomfrity vhodné brát majzlík.
Abjantó
Eurotrubec
